28 Cdo 343/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 343/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2002 Spisová značka:28 Cdo 343/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.343.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 343/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupen advokátem, o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 19/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou dne 23. 1. 1992 u Okresního soudu v Pardubicích, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti blíže uvedené v žalobě. Tvrdili, že původním vlastníkem nemovitosti byl manžel a otec žalobců K. N. Ten byl odsouzen rozsudkem bývalého Státního soudu v Brně ze dne 14. 7. 1951, sp. zn. 1 Ts II 57/51, pro trestný čin velezrady, přičemž mu byl uložen i trest propadnutí celého jmění. Rozhodnutím bývalého JNV v P. ze dne 3. 4. 1954 byly nemovitosti převedeny do vlastnictví státu - Bytového komunálního podniku JNV v P. Hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku č. 50/68 byly převedeny do správy bývalého MěNV v P. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 1968 bylo domu přiděleno čp. 55. Zadní část obytného domu čp. 55 prodal MěNV P. kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1968, registrovanou tehdejším Státním notářstvím dne 3. 3. 1969 pod R I 848/68, R II 565/68 manželům V., rodičům žalované a k pozemku p.č. 5157/2 jim zřídil právo osobního užívání. Manželé V. převedli kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1982, registrovanou tehdejším státním notářstvím v P., dům na manžele Č., kteří se stali bezpodílovými spoluvlastníky výše uvedené nemovitosti. Na základě rozhodnutí státního notářství pro Prahu ze dne 10. 7. 1986, sp. zn. 5 D 165/86, se stala výlučnou vlastnicí žalovaná. Usnesením krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Rt 354/90, ze dne 4. 12. 1990 byl původní vlastník rehabilitován a současně byl zrušen shora uvedený odsuzující trestní rozsudek, včetně všech dalších rozhodnutí v této trestní věci na ně obsahově navazující a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobci tvrdili své postavení oprávněných osob podle ustanovení § 3 odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i včasnost výzvy, kterou u žalované uplatnili právo na vydání nemovitosti. Důvod k vydání nemovitosti spatřovali žalobci v tom, že nabyvatelé získali nemovitost od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy. V průběhu řízení A. N., nar. 10. 1. 1906, zemřela dne 9. 12. 1993, dědicem po ní se stal pouze její syn K. N., nar. 2. 5. 1931, tedy nadále jediný žalobce v této věci. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nabyvatelé nemovitosti získali od státu v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyli také nijak protiprávně zvýhodněni při koupi. Dále poukazuje na skutečnost, že není povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozsahu uvedeném v žalobě. Tvrdila, že ideální polovina předmětné nemovitosti na ni nebyla převedena, nýbrž na ni přešla smrtí manžela. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, č.j. 7 C 19/92- 174, vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 55 v P. – C. a stavební parcely č. 5157/2 zapsaných na LV č. 1705 pro kat. území P. u Katastrálního úřadu v P. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl pouze žalobu na uložení povinnosti provést zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitostí. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., o způsobu převzetí věcí státem (v souladu se žalobními tvrzeními) v důsledku výroku rozsudku trestního soudu, jakož i o zrušení uvedeného trestního odsouzení podle zákona o soudních rehabilitacích. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobce zaslal včas podle ustanovení § 5 odst. 2 výzvu k vydání věci. Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na důsledky plynoucí z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 1995, sp. zn. I ÚS 117/93, je třeba posuzovat oprávněné i povinné osoby podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel, že zrušením výroku o propadnutí majetku, obsaženém v trestním rozsudku nastoupil žalobce do práv původního vlastníka bez ohledu na zkoumání podmínek zákona č. 87/1991 Sb. K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 2. 1998, č.j. 22 Co 56/97-216, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 15. února 1996, sp. zn .IV. ÚS 194/95 zaujal odlišný právní závěr, když dovodil, že na daný případ je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Uložil proto soudu prvního stupně posoudit, zda žalovaná získala nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy a současně přikázal doplnění dokazování ve vztahu k námitkám uplatněným v odvolání. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na straně žalobce byly splněny základní podmínky pro aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná však není osobou povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2, neboť nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalované nemovitosti získali na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Kupní cena nemovitosti nebyla rovněž v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle soudu prvního stupně předmětnou nemovitost prodával československý stát a MěNV postupoval pouze jako správce majetku, a proto nemůže být kupní smlouva z tohoto pohledu neplatná. Soud prvního stupně zjistil, že finanční komise bývalého VčKNV vydala usnesení č. 5/67 ze dne 21. 2. 1967 o určení pravomoci, ze kterého je zřejmé, kdy k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k věcem národního majetku bylo třeba schválení a kým. Soud prvního stupně spatřoval udělení souhlasu v tom, že dříve tentýž ONV vydal rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Dovodil, že v daném případě nešlo o převod majetku v soukromém vlastnictví, ale majetku státu, nebylo tudíž nutné rozhodnutí ONV podle § 490 odst. 2 obč. zákoníku. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se žalované a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom, že tato není osobou povinnou. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že MěNV v P. nepotřeboval ke smlouvě ze dne 9. 10. 1968 souhlas nadřízeného orgánu a to vzhledem k ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 69/1967, které zmocnilo Národní shromáždění k vydání vzorového statutu MěNV, jež stanoví, kdy KNV svěří do působnosti MěNV výkon státní správy. Odvolací soud vychází ze závěru, že vzorový statut MěNV je předpisem sui generis. Dále uzavřel, že posouzení otázky, zda nabytí vlastnického práva žalovanou na základě vypořádání BSM je převodem či přechodem vlastnického práva, je vzhledem k jeho právním závěrům nadbytečné. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, zda v dané věci byl nutný či nikoliv souhlas nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel se neztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 S