28 Cdo 3475/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3475/2024-536 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Pardubice, identifikační číslo osoby: 00274046, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, proti žalované TULIPÁN reklama a propagace s. r. o., identifikační číslo osoby: 25948504, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 498, zastoupené Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o zaplacení částky 94.192,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 33/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. července 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. července 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, se ruší; současně se, vyjma výroku I, ruší i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. října 2023, č. j. 106 C 33/2022-491, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pardubicích (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 106 C 33/2022-491, zastavil řízení o zaplacení částky 2.744,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 94.192,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 9. 6. 2008 smlouvu o umístění reklamního zařízení na žalobcem vlastněném pozemku, smlouvu žalobce jakožto pronajímatel dne 5. 4. 2019 vypověděl s výpovědní dobou šesti měsíců a výpověď byla žalované doručena dne 8. 4. 2019; výpovědní doba tak začala běžet dne 9. 4. 2019 a skončila dne 9. 10. 2019. Jelikož žalovaná pozemek nevyklidila a dále jej užívala (tj. ponechala na něm umístěné reklamní zařízení), a to i přes opakované výzvy ze strany žalobce, podal dne 10. 11. 2022 žalobce žalobu, kterou se na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 96.936, - Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, coby peněžité náhrady za užívání jím vlastněného pozemku žalovanou (v době od 10. 10. 2019 do 10. 10. 2022) bez právního důvodu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Uvedl, že žalovaná dále reklamní zařízení pronajímala dalším subjektům, z čehož měla majetkový prospěch, a přitom ničeho žalobci za umístění reklamního zařízení na jeho pozemku nehradila. V přítomné věci stanovil soud prvního stupně výši náhrady bezdůvodného obohacení v částce odpovídající ceně obvyklé peněžité náhrady, (110 Kč/m2/měsíc + DPH), tedy v běžné a obvyklé sazbě, jež žalobce sjednával dosud s žalovanou i při uzavírání jiných smluv o umístění reklamního zařízení v katastrálním území Pardubice. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2499/140 v katastrálním území Pardubice (dále jen „předmětný pozemek“), na němž je umístěno reklamní zařízení, jež je ve vlastnictví žalované. Správné je podle odvolacího soudu i soudem prvního stupně učiněné právní posouzení věci spočívající v aplikaci ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), se závěrem, že žalobci za posuzované období od 10. 10. 2019 do 10. 10. 2022 náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení. Po skončení nájemního poměru totiž žalovaná užívala předmětný pozemek v žalobcově vlastnictví, aniž by za to poskytovala žalobci úplatu, čímž se bez spravedlivého důvodu na jeho úkor obohatila. Odvolací soud aproboval i závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu určení obvyklého nájemného, potažmo kvantifikace bezdůvodného obohacení, při němž se dokazování obešlo bez vypracování znaleckého posudku (k určení hladiny obvyklého nájemného), opíraje se zejména o sjednané nájemné v účastníky uzavřené smlouvě (jejím dodatku) a odkazuje i na další žalobcem uzavírané smlouvy o umístění reklamního zařízení v katastrálním území Pardubice. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky výše bezdůvodného obohacení, respektive při stanovení způsobu určení jeho výše. Namítá, že kvalifikoval-li odvolací soud žalobcem uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalované, pak nesprávně určil jeho výši, opíral-li se zejména o nájemné určené v účastníky dříve uzavřené smlouvě a jiných žalobcem uzavíraných smlouvách o umístění reklamního zařízení. Má za to, že jestliže odvolací soud při komparaci vycházel jen z nájemních smluv uzavřených za týchž podmínek mezi žalobcem a žalovanou, nevzal v úvahu jiné nájmy obdobných zařízení a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nenechal vypracovat znalecký posudek za účelem určení obvyklého nájemného, pak se odchýlil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími); jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolatelka předkládá k řešení otázku hmotného práva, jakou hodnotou má být poměřována výše náhrady bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu. Pro řešení této otázky, na němž rozsudek odvolacího soudu závisí, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím posouzení se odvolací soud (shodně též soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz dále citovanou judikaturu). IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je v rozsahu právní otázky, pro jejíž řešení bylo shledáno přípustným, i opodstatněné. 12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Protože posuzovaný právní poměr účastníků (tvrzené získání plnění užitím cizí hodnoty bez právního důvodu) měl vzniknout po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. po 1. 1. 2014, řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, označeným zákonem (srovnej jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3). 15. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, mus