28 Cdo 3567/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3567/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3567/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3567.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Smlouva příkazní Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák. § 724 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3567/2018-345 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :Okresní soud v Třebíči (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 21 C 36/2012-254, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 097 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II) a o nákladech řízení vzniklých státu (výrok III). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud prvního stupně i odvolací soud vzaly za prokázané, že účastníci projevili shodnou vůli směřující k uzavření příkazní smlouvy, jíž se žalovaný – oproti převzetí částky 1.097.000 Kč dne 31. 7. 2007 – zavázal vlastním jménem pro žalobce obstarat /blíže identifikovanou/ pohledávku Hypoteční banky, a. s. (jež byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech poptávaných žalobcem). Předchozím věřitelem pohledávky se měl stát žalovaný (postupník) na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26. 7. 2007 s Hypoteční bankou, a. s. (postupitelka), jež však nevstoupila v účinnost pro nezaplacení sjednané úplaty za postoupení v určené době. Žalovaný ani později žalobce se tedy nestali věřiteli pohledávky a příkaz nebyl splněn. Pro nesplnění příkazu a nečinnost žalovaného pak žalobce příkaz odvolal až dopisem z 12. ledna 2012. Žalovaný (jenž se mj. bránil i tím, že částku již dříve vydal jiné osobě, in eventum i tím, že žalobou uplatněné právo je promlčeno) přijaté peněžní prostředky žalobci nevrátil. Účastníky uzavřenou smlouvy, kterou kvalifikovaly jako příkazní podle § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), oba soudy označily za neplatnou pro nedodržení obligatorní písemné formy (dle § 40 odst. 1 obč. zák.), argumentujíce tím, že je-li předmětem příkazu právní úkon, jehož forma je obligatorně písemná (jak je tomu v případě smlouvy o postoupení pohledávky; srov. § 524 odst. 1 obč. zák.), musí mít písemnou formu také příkazní smlouva. Oproti soudu prvního stupně, jenž uzavřel, že plnění částky 1 097 000 Kč žalovanému představuje plnění dluhu neplatného pro nedostatek formy, čímž je podle § 455 obč. zák. vyloučen vznik bezdůvodného obohacení, odvolací soud dospěl k závěru, že přijaté plnění, i s ohledem na „absolutní neplatnost smlouvy od počátku“, představuje bezdůvodné obohacení, jež vzniklo již okamžikem převzetí částky, dne 31. 7. 2007, přičemž dnem bezprostředně následujícím pak začala plynout promlčecí doba k uplatnění práva na vydání žalovaným získaného bezdůvodného obohacení (podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.) a bylo-li právo uplatněno u soudu žalobou podanou až dne 1. 2. 2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby (objektivní i subjektivní) a s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení nelze promlčené právo žalobci přiznat; přitom odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalobce, že uplatnění námitky promlčení v daném případě odporuje dobrým mravům. Nad rámec těchto důvodu (toliko „na okraj“) pak uvedl, že právo žalobce bylo by promlčeno i v případě, že by účastníky uzavřená příkazní smlouva byla platná, neboť příkaz měl být proveden „ve velmi krátké době“, jejímž uplynutím by zanikl právní důvod plnění a plnění ze smlouvy by se stalo bezdůvodným obohacením. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v naplnění (jím konkretizovaných) hledisek podle § 237 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Konkrétně pak namítá, že napadený rozsudek je nepředvídatelným rozhodnutím, jelikož jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení (na základě posouzení uplatněného práva jako promlčeného), aniž by umožnil žalobci se k tomu vyjádřit a uplatnit tak další argumentaci i k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Přitom pak dovolatel napadá i samotný závěr, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, odkazuje v dané souvislosti i na argumentaci uvedenou již „v podání žalobce ze dne 23. 9. 2013“. Podle dovolatele neobstojí ani právní posouzení příkazní smlouvy jako od počátku neplatné pro nedostatek formy, neboť zákon písemnou formu pro tuto smlouvu nevyžaduje; dovolatel poukazuje na rozdíl mezi příkazní smlouvou a plnou mocí, která musí být písemná v případě, že se týká právního úkonu, který má mít písemnou formu. Konečně pak brojí i proti závěru o počátku běhu promlčecí doby, resp. zániku příkazní smlouvy, když uvádí, že smlouva zanikla až odvoláním příkazu ze dne 10. 1. 2012, nikoliv nemožností plnění, z čehož snad (implicitně) vychází odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, neboť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka neplatnosti příkazní smlouvy pro nedostatek formy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají. V tomto směru dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele, jenž odvolacímu soudu vytýká, že jej neseznámil se svým odlišným právním náhledem na věc a jím vydané rozhodnutí je proto překvapivé a nepředvídatelné. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s n