28 Cdo 3617/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3617/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3617/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3617.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 5 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1,2 předpisu č. 82/1998Sb. § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 283/1991Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 186/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.24.2011III.ÚS 2829/11JUDr. Jiří Mucha Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3617/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. G., zastoupeného Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem v Praze, U háje 22, proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 807.860 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, č. j. 39 Co 218/2007-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č.j. 27 C 325/2005-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 807.860 Kč s příslušenstvím. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce oznámil dne 11. 9. 2001 ve 4,45 hodin trestný čin krádeže, k němuž mělo dojít tím, že v době od 22,00 hodin dne 10. 9. 2001 do 3,30 hodin dne 11. 9. 2001 v T. byl odcizen zaparkovaný nákladní automobil značky I., přičemž Policií ČR bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Dále vzal za prokázané, že dne 12. 9. 2001 byla vyslána policejní hlídka do obce S., která měla projet podle hlášení obec S. od V. a Š. až na N. k letišti, avšak popisovaný nákladní automobil nenalezla. Též zjistil, že dne 12. 9. 2001 stálo v obci S. popsané vozidlo, a to v době po půlnoci, kolem 7 hodin ráno a v odpoledních hodinách, přičemž okolo 19 hodiny vozidlo odjelo, vrátilo se a poté odjelo definitivně. Vzal též za prokázané, že dne 13. 9. 2002 byl prošetřen postup OO PČR D. a byl posouzen jako nedostatečný a policisté byli kázeňsky potrestáni. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. b) a § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a podle § 2 odst. 1 písm. a ) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a podle § 2 odst. 3 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Uzavřel, že ke vzniku škody, spočívající ve zmenšení majetku žalobce, došlo odcizením jeho vozidla, přičemž vznik škody na majetku žalobce je v příčinné souvislosti s jednáním neznámého pachatele krádeže. Dovodil, že z postupu policie nevyplývá odpovědnost státu za to, že nebyla nalezena odcizená věc. Zaujal názor, že podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba, aby nesprávný úřední postup byl v příčinné souvislosti se vznikem škody nebo byl alespoň jednou z hlavních příčin vzniku škody, když se současně musí jednat o vztah přímý a nezprostředkovaný. Vyslovil závěr, že nesprávný úřední postup nelze považovat za hlavní a přímou příčinu vzniku škody, neboť nelze předpokládat, že by řádné splnění pokynu nadřízeného bez dalšího vedlo k navrácení majetku žalobce do stavu před krádeží. Dospěl k závěru, že i když § 26 zákona č. 82/1998 Sb. odkazuje na podpůrné užití občanského zákoníku, není důvodné aplikovat generální prevenční povinnost podle § 415 o.z. Uzavřel, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, č. j. 39 Co 218/2007 - 97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu důkaz subjektivně zabarvenou reportáží není důkazním prostředkem, jehož užití by zákon předpokládal. Odvolací soud proto provedení důkazu videokazetou, obsahující reportáž TV Nova, hodnotil jako nepřípustný a současně irelevantní. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že nesprávným úředním postupem je též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odvolacího soudu okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost orgánu státu nedosáhl požadovaného výsledku, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však nepředstavuje škodu ve smyslu § 442 odst. 1 o.z. Vyslovil, že o majetkovou újmu, která je odškodnitelná, půjde tehdy, měla-li nečinnost dopad do majetkové sféry účastníka. Zaujal názor, že za podstatné je nutno považovat vždy to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, tedy zda je nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Dovodil, že ke vzniku škody na straně žalobce došlo odcizením jeho vozidla a odcizením nákladu z tohoto vozidla. Pokud vozidlo druhý den, t.j. dne 12. 9. 2001, stálo v obci Straky a nebylo policisty objeveno, nelze dovozovat, že v přímé souvislosti s postupem policie došlo ke vzniku škody. Podle odvolacího soudu tedy nebylo prokázáno, že by policisté byli nečinní. Dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s postupem policie. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele ke škodné události a vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Policie ČR, resp. jejich příslušníků. Dovolatel za právně významné a rozhodné v dané věci považoval, zda nebylo předmětné vozidlo objeveno v důsledku nesprávného úředního postupu, který spočíval v nedostatečném prověření oznámení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 915/2005 s tím, že vztah příčinné souvislosti nemůže být vyloučen okolností, která mu časově i věcně předcházela, tedy okolností, která nemá bezprostřední věcný vztah k počínání orgánu státu. Poukazoval rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1099/99 a sp.zn. 25 Cdo 786/99. Za další právní otázku dovolatel považoval, zda pro zákonem vyžadovaný úředně správný postup Policie ČR postačuje i zprostředkované oznámení skutečně došlé Policii ČR. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy neuvedly, na základě kterých konkrétních důkazů se konkrétní zjištění činí a z jakých důvodů. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 408/2003. Podle dovolatele nedostatečné odůvodnění odvolacího soudu o neprovedení důkazů je protizákonné a protiústavní. Poukazoval na skutečnost, že se soudy řádně, tj. odpovídajícím věcným a racionálním odůvodněním, nevypořádaly s návrhem na provedení důkazů zvukovými a obrazovými záběry pořízenými TV NOVA. Namítal, že soudy neprovedly navržené důkazy výslechy svědků uvedených v dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že ač považoval za nutné provést důkaz spisem Inspekce ministra vnitra, spokojil se pouze se sdělením o skartaci. Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatele v tom, že odvolací soud chybně dovodil, že ke vzniku škody nedošlo v přímé souvislosti s postupem policie. Odvolací soud též nesprávně posoudil oznámení na Policii ČR svědkem Tatíčkem na základě informací od svědkyně Svobodové pouze jako zprostředkovanou a nedostatečnou. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 3