28 Cdo 3631/2013 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3631/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 71/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 15 Co 51/2013-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 10. 2012, č. j. 4 C 71/2012-35, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že výše nároku žalobkyně na náhradu za odňaté a nevydané pozemky, blíže v tomto výroku specifikovaných, činí 672.476 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že uvedené restituční nároky dosahují celkové hodnoty 672.476 Kč s tím, že výši nároků za nevydané pozemky je nutné určit (pozemky ocenit) jakoby jí byly vyvlastněny pozemky určené k zastavění – pro zástavbu, ke které skutečně došlo. Podle žalobkyně předmětné pozemky byly užívány vyvlastnitelem již několik let před jejich vyvlastněním a restituční nárok týkající se uvedených pozemků v celkové výši 672.476 Kč byl zatím uspokojen v podobě náhradních pozemků v rozsahu 376.522,15 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Dovodil, že v dané věci nebylo možné dosáhnout navrácení do původního stavu tím, že by žalobkyni byly vydány přímo odňaté pozemky, vznikl jí však nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků, přičemž tomuto převodu v souladu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. předchází soupis nároků oprávněných osob, který obsahuje výměru a cenu původních pozemků. Cena původních pozemků je určena podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) s tím, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. To platí nejen pro poskytování finančních náhrad za odňaté pozemky, ale i v případě, kdy je oprávněným osobám poskytnut náhradní pozemek a hodnota náhradního pozemku musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Podle odvolacího soudu pokud byl odebrán zemědělský pozemek (pole, louka, pastvina apod.), náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2930/2011). Odvolací soud zaujal názor, že zákon o půdě je jedním ze zákonů, kterými se stát snažil zmírnit některé křivdy, které v době nesvobody, a to od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, svým občanům způsobil. Při nápravě pak jednoznačně preferuje naturální restituci jako spravedlivé napravení skutečné újmy způsobené oprávněným restituentům – tedy zemědělský (náhradní pozemek) za zemědělský (odňatý pozemek). Pokud se tedy žalobkyně domáhá nároku v ceně jiného než zemědělského pozemku, požaduje něco, na co nemá nárok. Odvolací soud tedy považoval za spravedlivé, účelu a smyslu zákona o půdě i příslušné judikatuře odpovídající stanovení ceny odňatého zemědělského pozemku jako pozemku zemědělského, o který byla žalobkyně připravena. Poznamenal, že jiná situace by nastala v případě, pokud by žalobkyně již v době odebrání pozemku sama provedla kroky vedoucí ke změně charakteru pozemků a tímto způsobem již s pozemkem i hospodařila. V takové situaci by se však na daný pozemek již nevztahoval zákon o půdě, neboť by nebyla splněna podmínka faktického hospodářského užívání předmětné nemovitosti v době odnětí a žalobkyně by nemohla žádat náhradu podle zákona o půdě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyni se již dostalo více jak dostatečné nápravy podle zákona o půdě, ač tento zákon neměl být v případě jejích pozemků aplikován, neboť sama tvrdí, že pozemky neměly povahu pozemků zemědělských. Za nesprávnou považoval odvolací soud též námitku odvolatelky, že podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. je pro určení výše náhrady za odňatý a nevydaný pozemek rozhodující, zda se jednalo o pozemek toliko určený pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhl.). Dále vyslovil, že na rozdíl od ustanovení § 11 odst. 13 zákona o půdě, které upravuje oceňování pozemků nabízených ve veřejné nabídce (tedy pozemků nabízených jako náhradní), neobsahuje ustanovení § 28a zákona o půdě žádnou možnost jak odňaté zemědělské pozemky oceňovat jako stavební. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně proto považoval žalobu za nedůvodnou, a to za situace, kdy se žalobkyně domáhala určení, že pozemky mají být oceněny jako pozemky určené k zastavění, když byly vyvlastněny pro zástavbu, ke které následně po jejich vyvlastnění došlo, přičemž žalobkyni již byly uspokojeny nároky ve výši převyšující cenu odňatých zemědělských pozemků. V této souvislosti považoval za přiléhavou i úvahu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení výše restitučního nároku oceněného coby náhrady za zemědělské pozemky (nikoli pozemky určené k zastavění či stavební) a navíc žalobkyně se takového určení ani nedomáhala. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Podle dovolatelky napadeným rozhodnutím bylo odvolací řízení skončeno a toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co do důvodů měla dovolatelka za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka vymezila důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, podle kterého jestliže se vlastník odňatého zemědělského pozemku, který byl určen k zastavění již v době přechodu vlastnického práva k pozemku na stát, sám o změnu charakteru pozemku na pozemek určený k zastavění nepřičinil, nelze pozemek pro účely stanovení výše náhrady za jeho odnětí ocenit podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemek určený pro stavbu (k zastavění), ale pouze jako zemědělský pozemek. V dovolání stručně shrnula dosavadní průběh řízení. Dovolatelka v řízení tvrdila a prokazovala, že předmětné pozemky jsou ve smyslu zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. zemědělské pozemky určené k zastavění, neboť ke dni odnětí příslušely do režimu pozemků v zemědělském půdním fondu a zároveň byly ke dni vyvlastnění určeny státem pro výstavbu letiště Ruzyně. Poukazovala na skutečnost, že příslušné právní předpisy, tj. zákon o půdě a vyhláška č. 182/1988 Sb. co do určení výše náhrady poskytované za odňaté zemědělské pozemky určené ke stavbě (určené k zastavění) nijak nerozlišují, zda se původní vlastník pozemku o změnu charakteru pozemku ze zemědělského na pozemek určený k zastavění nějakým způsobem přičinil či nikoliv. Podle dovolatelky z příslušných předpisů plyne, že pro účely určení výše náhrady se má na charakter pozemku pohlížet objektivně v tom smyslu, že buď v okamžiku přechodu vlastnického práva na stát pozemek byl určen k zastavění (pak je třeba ho jako takový ocenit) nebo nebyl (pak je třeba ho ocenit jako zemědělský pozemek). Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se o změnu charakteru pozemků nijak nepřičinila, tak postrádá oporu v právních předpisech. V dovolání dovozovala, že jí byly ke dni přechodu vlastnického práva na stát prokazatelně odňaty zemědělské pozemky určené k zastavění, nárok uplatněný žalobou je tedy oprávněný a právní hodnocení odvolacího soudu nesprávné. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého nelze předmětné odňaté pozemky ocenit jako pozemky určené k zastavění s ohledem na skutečnost, že dovolatelce byly odňaty pouze zemědělské pozemky, a že se o změnu charakteru pozemků nijak sama nepřičinila. V dovolání zdůrazňovala, že dovolatelce ke dni přechodu vlastnického práva na stát nebyly o