28 Cdo 3668/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3668/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3668/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3668.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 3 předpisu č. 428/2012 Sb. § 1 předpisu č. 12/1945 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 879/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3668/2023-476 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, identifikační číslo osoby 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 729/2023-452, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 729/2023-452, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2023, č. j. 12 C 107/2017-409, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání pozemku parc. č. 245/2 v katastrálním území Petrovice u Borovan (dále jen „předmětný pozemek“) a uloženo žalobkyni nahradit žalovanému specifikované náklady řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na vydání předmětného pozemku v režimu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), poté, kdy návrh na vydání pozemku podle § 9 odst. 6 tohoto zákona byl zamítnut se závěrem, že pozemek není zemědělskou nemovitostí (ve smyslu § 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.). 3. Věc byla soudy nižších stupňů znovu projednána poté, co jimi dříve vydaná rozhodnutí (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2022, č. j. 19 Co 1263/2021-317, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2021, č. j. 12 C 107/2017-289) byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2497/2022-369 (jímž byla věc současně vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). 4. Za zásadní a pro rozhodnutí určující považovaly oba soudy zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní (na základě rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne 26. 5. 2003) církevní právnické osoby označované jako „Erzdechantei in Krumau“, jež byla původní knihovní vlastnicí předmětného pozemku a jež je ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále i jen jako „konfiskační vyhláška“) uvedena (pod bodem 69.) mezi subjekty, jejichž majetek podléhá konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďaru, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“). V rovině právního posouzení pak odvolací soud uzavírá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku (spolu s ostatním majetkem předchůdkyně žalobkyně) přešlo na stát již před rozhodným obdobím (vymezeným § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) a žalobkyně tak není oprávněnou osobou k restituci předmětného pozemku ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., tedy není nadána aktivní legitimací k podání žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody na vydání věci podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. V situaci, kdy bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbyla předchůdkyně žalobkyně již konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k níž docházelo ex lege ke dni účinnosti aplikovaného dekretu, tj. k 23. 6. 1945) před rozhodným obdobím, jež zákonodárce ohraničil daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, nepovažoval odvolací soud za významné, že byl majetek následně podroben i postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, odmítaje jako nerelevantní i námitky žalobkyně směřující ke zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci, v níž neshledal skutkové okolnosti natolik specifické a individuální, aby je bylo lze považovat za výjimečné, není podle odvolacího soudu prostor ani pro aplikaci závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu, podle níž lze v odůvodněných případech zkoumat, byl-li majetek „účinně konfiskován“; v tomto směru odvolací soud akcentoval i okolnost, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná. 5. Rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu výroku pod bodem I. – napadla dovoláním žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (z níž odkazuje zejména na nálezy ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Vytýká, že odvolací soud v posuzované věci nezkoumal, byla-li konfiskace majetku její předchůdkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. účinně provedena. Podle mínění dovolatelky v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. v rozhodném období. Konfiskační správní akt, jež má dovolatelka současně za vadný, podle jí prezentovaného názoru nevedl k účinnému provedení konfiskace, nepředstavuje tak překážku naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. a není ani důvodem pro popření aktivní legitimace oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, byla podle dovolatelky řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to za obdobných skutkových okolností, jež považoval Ústavní soud za výjimečné a opodstatňující závěr o vyhovění restitučnímu nároku. K tomu dovolatelka namítá i porušení svých ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. 6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný a konformní s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. 7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. 8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). 10. Dovolání přípustné není, neboť dovolatelkou vymezené právní otázky již byly v roz