28 Cdo 3802/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3802/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3802/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3802.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 30 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3802/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ladislav Biháry, proti žalované: České republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 62.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 166/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 54 Co 57/2009-106, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 54 Co 57/2009-106 se v rozsahu napadeném dovoláním, tedy v měnícím výroku II. větě první, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 35.000,- Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. rozsudku potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, č. j. 22 C 166/2006-85 v části, ve kterém bylo rozhodnuto o částce 1.279,25 Kč s příslušenstvím od 18. 7. 2006 do zaplacení, co do příslušenství z této částky od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006; ohledně příslušenství z částky 1.874,25 Kč od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006 bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně této části výroku tak, že byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 35.000,- Kč s úrokem ve výši 9% od 18. 7. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,5% 1. 7. 2008 do 2. 7. 2008 a za dobu od 3. 7. 2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše reposazby vyhlášené ČNB, platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí; v části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o příslušenství za dobu od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006 z částky 35.000,- Kč a z částky 870,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnutí soudu odvolacím soudem potvrzeno (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 18.081,- Kč s příslušenstvím a výroku o nákladech řízení byl odvolacím soudem (závěr výroku II. rozsudku) zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení výše specifikovaných částek jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku výkonu trestu odnětí svobody od 28. 2. 2005 do 27. 9. 2005. Dne 16. 2. 1993 byl žalobce Okresním soudem v Prachaticích, sp. zn. 4 T 107/92 odsouzen za trestný čin podvodu na základě ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to k trestu odnětí svobody v délce 2 let se zkušební dobou na 4 roky. Dne 28. 5. 1993 byl Okresním soudem v Prachaticích nařízen výkon trestu, který měl žalobce nastoupit dne 4. 6. 1993; žalobce však trest nenastoupil a soud vydal příkaz k dodání žalobce do jeho výkonu. Žalobce se však do výkonu trestu odnětí svobody nedostavil. Dne 30. 7. 2004 podal žalobce žádost o rozhodnutí o promlčení výkonu trestu odnětí svobody s tím, že došlo k uplynutí lhůty 5 let (určené k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody). Dne 3. 11. 2004 bylo Okresním soudem v Prachaticích vydáno usnesení, ve kterém byla tato žádost zamítnuta; proti usnesení podal žalobce stížnost, která byla Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 7. 2. 2005 rovněž zamítnuta a žalobce tak dne 28. 2. 2005 nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve věznici Ostrov. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích však žalobce podal ústavní stížnost; dne 29. 8. 2005 Ústavní soud svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 144/05 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích zrušil. V nálezu uvedl, že byla porušena práva žalobce garantovaná v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v důsledku omezení osobní svobody za situace, kdy uběhla zákonem stanovená promlčecí lhůta. V důsledku tohoto rozhodnutí žalobce mj. požadoval náhradu ušlého zisku za dobu, po kterou byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Ostrov (tj. 7 měsíců). Dne 12. 1. 2006 se žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou, která jeho žádost odmítla jako nedůvodnou. Pro rozhodnutí o dovolání žalované je relevantní pouze rozhodnutí soudu o náhradě ušlého zisku za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody (výrok II. věta první rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně žalobci částečně vyhověl do částky 3.153,50 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). O náhradě ušlého zisku rozhodl soud na základě ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že žalobu zamítl. Tento výrok odůvodnil tím, že žalobce nebyl 10 let před výkonem trestu odnětí svobody nikde zaměstnán a nemohla mu tak škoda v podobě ušlého zisku vzniknout. Soud přitom vycházel ze žalobcem předložených důkazů (čestné prohlášení žalobce a oznámení Městského úřadu Prachatice), podle nichž nebyl před výkonem trestu nikde zaměstnán ani nepobíral žádné sociální dávky, protože se 10 let skrýval před výkonem trestu. Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením věci soudem nižší instance. V předmětné náhradě škody za ušlý zisk rozhodl tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost částku ve výši 35.000,- Kč s příslušenstvím žalobci uhradit. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že požadavek žalobce je z podstatné části důvodný; opíral se přitom o ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 539/2004 Sb., když žalobce navíc sám uplatnil nárok na náhradu ušlého zisku v paušální výši 5.000,- za jeden měsíc výkonu trestu, tj. 35.000,- Kč za 7 měsíců (nikoliv částku 35.870,- Kč požadovanou žalobcem). Proti výroku II. věty první rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že k tomu, aby bylo možné přiznat náhradu ušlého zisku podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. je nutné prokázat vznik škody samotné, resp. ušlého zisku. Žalobce však neměl nikdy prokázat skutečnost, že v době předcházející jeho nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody vykonával výdělečnou činnost či měl uzavřenou pracovní smlouvu, případně že mu nastoupení výkonu trestu zabránilo v uzavření pracovní smlouvu či započetí výkonu výdělečné činnosti; tedy že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno. Žalovaná uvedla, že v rámci dokazování před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobce nebyl v rozhodné době zaměstnán a nikdy to ani netvrdil. Vznik škody tedy žalobce neprokázal. Žalovaná na závěr dovolání navrhla rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. věty první (v rozsahu změněného rozsudku soudu prvního stupně) zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Plně v něm odkázal na své odvolání ze dne 24. 9. 2008, obsahující rozsáhlou argumentaci podporující žalobcův nárok. Rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadené části) považal za bezvadné a navrhl dovolání odmítnout. Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním Ing. Mgr. L. M. (pověření č. l. 113), podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro částečnou diformitu rozsudků nižších instancí (výrok II. věta první) podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak (odst. 3), uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodujíc