28 Cdo 3808/2016 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3808/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. S. Š., B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalovanému Aeroklubu Brno-Medlánky z.s., IČ 449 91 533, se sídlem v Brně, Turistická 494, zastoupenému JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o 809.259,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 153/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, se vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. února 2015, č. j. 235 C 153/2011-500, potvrzen ve výroku II., zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 235 C 153/2011-500, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 24.483,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 809.259,15 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Požadovaná suma měla podle žalobkyně představovat bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému dostalo užíváním pozemků v jejím vlastnictví. Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že označené parcely jsou žalovaným využívány jakožto součást areálu letiště ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Příslušné veřejnoprávní oprávnění k provozu letiště ovšem nepředstavuje důvod, pro nějž by vlastník letištního pozemku musel strpět jeho užívání bezúplatně. Vzhledem k absenci řádného soukromoprávního titulu žalovaného k nakládání s pozemky je tak třeba žalobkyni přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Tu soud stanovil dle závěrů vyslovených v posudku znaleckého ústavu Stavexis, jenž na rozdíl od žalobkyní předložené expertízy znalkyně JUDr. Kalinové reflektoval významné omezení ve způsobu užívání dotčených parcel dané veřejným zájmem na ochraně přírody. Letiště M. je totiž součástí tzv. významného krajinného prvku „Syslí rezervace“ registrovaného v souladu s § 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Plocha náležející do zmíněné chráněné oblasti přitom musí být obhospodařována tak, aby zde byly udrženy nízkostébelné travnaté plochy, jakákoliv realizace užitné hodnoty pozemků je tak možná jen způsobem garantujícím zachování trvalých travních porostů. Jelikož znalkyně Kalinová nesrovnávala adekvátní pozemky, neobstojí její vývody jako správné, což nevyvrací ani poukaz na skutečnost, že letiště je stavbou sui generis, neboť jakkoli by vzletovou a přistávací dráhu situovanou na předmětných pozemcích bylo možné pokládat za leteckou stavbu dle zákona č. 49/1997 Sb., stavby v občanskoprávním smyslu na dotčené ploše po právu umisťovat nelze. Naznačená fakta pak nasvědčují nižší hodnotě takto nezastavitelných pozemků. Vzhledem k tomu, že posudek znaleckého ústavu Stavexis zmíněné nedostatky nevykazoval, odpovídal též ostatním provedeným důkazům a jeho rozpornost se závěry JUDr. Kalinové byla soudem odstraněna po slyšení obou znalců, což eliminovalo potřebu revizního posouzení, byla žalobkyni přisouzena částka odpovídající obvyklému nájemnému vypočtenému řečeným ústavem; ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení pak soud rozhodl v duchu zásady úspěchu ve věci na základě § 142 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., napadených odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud kvitoval náhled soudu prvního stupně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, přičemž shledal přesvědčivým též vysvětlení, proč se městský soud přidržel závěrů znaleckého ústavu Stavexis. Akcentoval, že účelem využití předmětných nemovitostí je provoz letiště, přičemž nepřípustným by bylo realizovat užitnou hodnotu pozemků způsobem s tímto neslučitelným. Nakládání s dotčenými pozemky pak musí respektovat též jejich začlenění do významného krajinného prvku „Syslí rezervace“. Závěry ústavu Stavexis, jenž porovnával předmětné nemovitosti s plochami obdobnými, včetně dvou letištních, a přihlížel k omezeným možnostem využití pozemků, se proto jeví korektními. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na otázkách dovolacím soudem doposud neřešených. Nejvyšší soud by se měl předně vyjádřit k tomu, zda je možné pozemky nacházející se pod vzletovou a přistávací dráhou, tedy pod leteckou stavbou ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., a evidované v katastru nemovitostí jako ostatní plocha posuzovat pro případ ocenění jako zemědělské. Rovněž by mělo být objasněno, má-li posudek zpracovaný znalcem bez příslušné specializace stejnou důkazní hodnotu jako posouzení vyhotovené odborníkem s odpovídajícím zaměřením, a zda je výslech zpracovatelů při rozdílnosti posudků postačující k odstranění tohoto rozporu, třebaže se předložené výsledky liší naprosto diametrálně (v daném případě třicetinásobně). Dovolatelka míní, že atypičnost objektu posouzení, jakož i značná rozdílnost názorů znalců si žádaly, aby bylo postupováno dle § 127 odst. 3 o. s. ř. a k přezkoumání posudků byla ustavena náležitě odborně vybavená instituce. Dále akcentuje, že soudy, stejně jako jimi preferovaný znalecký ústav Stavexis pochybily, vzaly-li v úvahu pouze to, že se jedná o zatravněné pozemky, a nezohlednily-li, že předmětné pozemky jsou v souladu s příslušnou vyhláškou evidovány jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní dopravní plocha, ani fakt, že podle zákona č. 49/1997 Sb. je vzletová a přistávací dráha leteckou stavbou. Dovolatelkou zastávanému náhledu pak prospívá též oceňovací vyhláška č. 441/2013 Sb., dle níž jsou všechny vzletové a přistávací dráhy oceňovány jako pozemky pro komunikaci. Žalobkyně dále upozornila na to, že znalci jsou povinni vykonávat svou činnost v oboru a odvětví, pro které byli jmenováni. Odbornost znalce Dřínovského z ústavu Stavexis se přitom vztahuje na oblast „Ekonomika,“ odvětví „Ceny a odhady“ a specializaci „Nemovitosti“, do níž nespadá stanovení výše nájemného z pozemků. Žalobkyně dále míní, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť nepostupoval v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř., umožňujícím přiznat náhradu nákladů v plné výši i tomu z účastníků, jenž měl úspěch toliko částečný, záviselo-li rozhodnutí soudu na jeho uvážení nebo na znaleckém posudku. Dovolatelka zdůraznila, že její nárok byl co do základu dán, spornou byla pouze jeho výše, vyčíslovaná prostřednictvím znaleckých posudků. Stranou pozornosti soudu by pak neměl zůstat ani fakt, že dovolatelka při podávání žaloby vycházela ze závěrů znaleckých posudků, v jejichž světle se jevil uplatněný požadavek jako oprávněný. V kontextu řešeného sporu se pak uložení náhrady nákladů řízení protiví § 1 o. s. ř. akcentovanému účelu občanského soudního řízení spočívajícímu v zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů (jehož význam byl připomenut v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/13). Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem na jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření rozporoval argumentaci žalobkyně a navrhl, aby bylo podané dovolání, shledá-li je Nejvyšší soud přípustným, zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být d