28 Cdo 3878/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3878/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3878/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3878.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 49a obč. zák. § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3878/2010 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Mgr. K. S., zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným 1. Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení částky 481.755,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 23/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 245/2009-58, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 481.755,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem prvního žalovaného. Tvrdila, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stala oprávněnou osobou vůči prvnímu žalovanému s nárokem na vydání náhradních pozemků či poskytnutí finanční náhrady za pozemky, jejichž cena podle znaleckého posudku činila 459.000,- Kč, a to za úplatu ve výši 490.000,- Kč. Následně jí však první žalovaný dopisem ze dne 6. 2. 2001 oznámil, že při kontrole její složky zjistil, že výše restitučního nároku byla znalcem oceněna chybně a jeho správnou výši představuje částka 7.711,20 Kč, neboť pozemky byly v době přechodu na stát evidovány v kultuře role, nikoliv tedy jako pozemky stavební. Nesprávný znalecký posudek, jímž byly pozemky oceněny tak, jakoby šlo o pozemky stavební, objednal sám první žalovaný. Výše nároku žalobkyně pak byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2006, č. j. 15 C 135/2001-98, pravomocně určena částkou 7.698,60 Kč. Žalovaná částka tak představuje rozdíl původně vyčíslené pohledávky a její nově zjištěné výše. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2008, č. j. 22 C 23/2004-35, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že působnost prvního žalovaného je upravena v ust. § 17 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle tohoto ustanovení pozemkové fondy spravují nemovitosti ve vlastnictví státu, přičemž v tomto postavení vykonávají práva a povinnosti vlastníka nemovitostí, nevykonávají však působnost orgánů státní správy, jsou samostatnou právnickou osobou, nikoliv organizační složkou státu (v této souvislosti soud odkázal též na vyhlášku Ministerstva zemědělství č. 433/2002 Sb., stejně jako na zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky). Sdělení o ocenění nemovitostí, za které má být poskytnuta finanční náhrada, tak nelze považovat za úřední postup, protože se nejedná o rozhodování, které by zavazovalo jiné osoby. První žalovaný tedy ve věci není pasivně věcně legitimován. Druhá žalovaná je pak ústředním orgánem státní správy, takže nezasahuje do činnosti, týkající se správy majetku ve vlastnictví státu. Její působnost v souvislosti se zákonem o půdě je popsána v ust. § 10 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., avšak nikoliv ve vztahu k prvnímu žalovanému. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 245/2009-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že v případě prvního žalovaného se jednalo o úřední postup, neboť při určování náhrad a jejich vyplácení oprávněným osobám podle zákona o půdě vystupuje jako subjekt, který má plnit závazek státu. To však nic nemění na závěru, že první žalovaný nebyl ke dni podání žaloby (5. 2. 2004) pasivně legitimován, což lze dovodit zejména z ust. § 6 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stejně jako z ust. § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do dne 4. 5. 2006. Městský soud tedy dospěl k závěru, že ke dni podání žaloby byla ve sporu pasivně věcně legitimována pouze druhá žalovaná jakožto ústřední orgán státní správy. Jelikož pak druhá žalovaná přestala být v průběhu řízení pasivně věcně legitimována, měl soud začít jednat s příslušnou organizační složkou, a to vzhledem k ust. § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s Ministerstvem financí. Především však odvolací soud konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a případným nesprávným úředním postupem, neboť škoda žalobkyni nevznikla v přímé souvislosti s jednáním druhé žalované, ale tím, že jí původní oprávněná osoba postoupila svou pohledávku za smluvenou cenu 490.000,- Kč. Skutečnost, že žalobkyně uhradila původní oprávněné osobě částku několikanásobně vyšší než byla hodnota pozemků, jí nezakládá právo žádat tento rozdíl po žalovaných, avšak má význam pro případné vyrovnání žalobkyně s původní oprávněnou osobou, a to například z titulu bezdůvodného obohacení či na základě odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu neplatnosti tohoto právního úkonu pro omyl týkající se předmětu pohledávky. O škodě lze totiž hovořit pouze tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka již nemůže být uspokojena jiným způsobem. Žalobkyně však mohla požadovat plnění zpět od postupitele, neboť od něj zakoupila nadhodnocenou pohledávku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka projevila souhlas se závěrem odvolacího soudu, podle nějž se v daném případě jednalo o nesprávný úřední postup, avšak již se neztotožnila s jeho závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Stejně tak žalobkyně nesouhlasí s tím, že by se vrácení předmětné částky měla dožadovat po původní oprávněné osobě, tedy postupiteli. Jak postupitel, tak žalobkyně coby postupník byli v dobré víře; nebylo jejich povinností zjišťovat, zda sdělení správního orgánu odpovídá skutečnosti. Dovolatelka poukázala na povinnost správního orgánu postupovat podle správního řádu a vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle nějž by se na postupiteli měla domáhat náhrady z titulu bezdůvodného obohacení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřil první žalovaný v tom smyslu, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem a škodou považuje za zcela správný. Původně evidovaná výše nároku 458.250,- Kč byla žalobkyni ze strany prvního žalovaného oznámena až po uzavření předmětné postupní smlouvy, v níž výše postoupeného restitučního nároku nebyla uvedena, byla zde pouze cena postoupené pohledávky. Žalobkyně mohla požadovat vrácení plnění od postupitele, což však neučinila. Nelze navíc souhlasit s tím, že dovolatelka prvého žalovaného opakovaně označuje za správní orgán a v dané situaci hovoří o správním řízení. První žalovaný postavení správního orgánu nemá a v případě poskytování náhrad podle zákona o půdě se nejedná o správní řízení, nedošlo ani k vydání správního rozhodnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyš