28 Cdo 3897/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3897/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3897/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3897.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1039/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3897/2023-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha – Stodůlky, identifikační číslo osoby 631 10 091, se sídlem v Praze 13 – Stodůlky, Kovářova 21/22, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšňov 1059/1, a 3) městská část Praha 5, identifikační číslo osoby 000 63 631, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupená Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 371/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 72 Co 86/2023-180, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Jiráskové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39. III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále i jen jako „odvolací soud“) byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále i jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2022, č. j. 31 C 371/2021-143, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. 2058, parc. č. 2059/1, parc. č. 2062 a vymezené části pozemku parc. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v katastrálním území Jinonice, a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a třetí žalovanou) jen co do výše nákladů řízení (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. – V.). 2. Rozhodováno bylo o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Při aprobaci soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění a právního posouzení i odvolací soud učinil závěr o nedůvodnosti podané žaloby v situaci, kdy měl za prokázané naplnění všech zákonných podmínek přechodu předmětného majetku (pozemků) z vlastnictví státu do vlastnictví obce (druhého žalovaného) podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v tehdy účinném znění. 3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. napadla žalobkyně (dále jen jako „dovolatelka“) dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dílem pro odklon napadeného rozsudku od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem proto, že napadené rozhodnutí dle jejího mínění závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených. Za nesprávné, naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., dovolatelka považuje soudy učiněné posouzení ústící v konkluzi o naplnění předpokladů přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávné premisy, že při zkoumání podmínek přechodu práva dle aplikovaného ustanovení netřeba zjišťovat, zda ke dni 23. 11. 1990 příslušeno právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na nabyvatele, tedy zda je splněna podmínka tzv. formálního hospodaření (čímž se dle mínění dovolatelky měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020). Jako otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené dovolatelka formuluje, lze-li splnění podmínek podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dokazovat toliko pozitivním prohlášením obce o jejich naplnění, resp. zda lze faktické hospodaření obce s pozemky prokázat (bez dalšího) jen leteckými snímky pořízenými před či po rozhodném datu. 4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), v situaci, kdy se zde neuplatní ani žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli; skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016,