28 Cdo 4184/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4184/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 4184/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4184.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Ochrana vlastnictví Věcná břemena Vady řízení Dotčené předpisy:§ 134 obč. zák. § 22 odst. 1 písm. a) předpisu č. 67/1960Sb. § 22 odst. 5 předpisu č. 67/1960Sb. § 22 odst. 3 předpisu č. 79/1957Sb. § 13 o. z. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 8. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1859/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4184/2019-498USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a.s., IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 331/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2019, č. j. 22 Co 600/2019-441, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalované částku 4.598 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Klímy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 16 C 331/2013-398, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žádosti žalobce o zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, jíž se domáhal jako bezdůvodného obohacení žalované získaného užíváním pozemků v jeho vlastnictví bez právního důvodu. Soud prvního stupně zjistil, že se na specifikovaných pozemcích žalobce nachází plynovod ve vlastnictví žalované. Byť žalované nevzniklo věcné břemeno opravňující ji k využití žalobcových pozemků ze zákona (ve smyslu zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů – plynárenského zákona, a zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny – elektrisačního zákona), bylo-li stavební povolení k realizaci řečeného plynovodu zrušeno, svědčí jí právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků, neboť bylo jejím právním předchůdcem vydrženo podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V souvislosti s tím odkázal podpůrně na názory přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 v obdobné věci. Zdůraznil současně, že byly-li pozemky zatížením dotčeny již v okamžiku jejich nabývání žalobcem, jenž měl o situaci plné povědomí, měl se tento jejich charakter (zátěž v důsledku umístění plynovodu) odrazit v pořizovací ceně. S ohledem na existenci právního důvodu užívání přistoupil okresní soud, aniž by prováděl navrhované dokazování stran výše požadované náhrady, k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, č. j. 22 Co 600/2019-441, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho úvaze o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež žalovanou (resp. již jejího právního předchůdce) k užívání pozemků žalobce v rozhodném období opravňovalo. Kromě již okresním soudem jmenovaného rozsudku Nejvyššího soudu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 729/2018 a sp. zn. 30 Cdo 940/2017, zdůrazňuje přitom aspekt předvídatelnosti soudního rozhodování a nutnosti analogické kauzy posuzovat obdobně. Nabyl-li žalobce vlastnické právo k pozemkům již limitované, nemůže se nyní za totéž omezení domáhat náhrady. Za pro rozhodnutí věci nevýznamné označil otázky stran nabytí vlastnického práva k plynovodu žalovanou či možnosti žalobce seznámit se s projektovou dokumentací k jeho stavbě, jakož i žalobcem namítané nesplnění zákonné povinnosti uložené § 58 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona). Pro vyslovené rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacím soudem od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Po rozsáhlé rekapitulaci včetně kritiky kauzálně obdobných řízení proti téže žalované, jakož i souvisejícího řízení stavebního, na něž navazoval spor řešený správními soudy, zpochybňuje zejména vlastnické právo žalované k plynovodu, jakož i dobrou víru jí samé a jejího právního předchůdce, jež dle soudů měla vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 a další připomíná, že veřejnoprávní povolení ke stavbě nelze zaměňovat se soukromoprávním titulem opravňujícím stavebníka užívat cizí pozemek. Napadené rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné a vykazující i jiné procesní vady – především opomenutí navrženého důkazu, či užití odkazů na jiná rozhodnutí a rezignaci na osvětlení svých vlastních úvah (poukazuje přitom na ustálenou judikaturu; z rozhodnutí Nejvyššího soudu zejména sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, z rozhodovací praxe Ústavního soudu jmenuje například jeho nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 a nález sp. zn. I. ÚS 615/17). Nepřijímaje skutkové závěry nalézacích soudů, označuje je za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním. Řečeným způsobem defektními akty tak soudy zasáhly do jeho základních práv, zvláště práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnického chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/02). Vzhledem k uvedenému žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí. K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, navrhujíc je pro nepřípustnost odmítnout. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však přípustné není. Žalobce primárně brojí proti úsudku o dobré víře žalované, respektive jejího právního předchůdce, jež vedla k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K vymezené otázce se Nejvyšší soud již komplexně vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích (rozsudku ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, a usnesení ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 729/2018, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2004/18), vydaných ve skutkově notně obdobných sporech (lišících se toliko v zatíženém pozemku a osobě žalobce – jeho vlastníka). Nejvyšší soud v nich přisvědčil úvahám soudů o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (dle § 134 obč. zák.), při nichž vyšly ze závěru o dobré víře právního předchůdce žalované v nastoupení dispozice § 22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 plynárenského zákona spolu s § 22 odst. 3 elektrisačního zákona, byť předmětné stavební povolení nikdy nenabylo právní moci. S ohledem na věcnou podobnost a do velké míry se protínající i dovolací argumentaci lze v podrobnostech na náhled přijatý k souvisejícím otázkám, jejž Nejvyšší soud neshledává důvodu revidovat ani v nyní projednávané kauze, pro stručnost odkázat. Na citovaná rozhodnutí ostatně poukázaly již soudy