28 Cdo 4201/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4201/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2009 Spisová značka:28 Cdo 4201/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4201.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4201/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Č. s. t. v., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 15/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2008,  č. j. 22 Co 657/2008-71, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem (pozemkům p. č. 1732/3 a p. č. 1732/8, zapsaným na LV č. 10002 pro k. ú. a obec S. u Katastrálního úřadu v P.), a taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku vedeným Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddíl C, vložka 2319, pro obchodní firmu L. a. Z., spol. s r. o. Narozdíl od soudu prvního stupně, jenž se touto otázkou nezabýval, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není v předmětném sporu subjektem aktivně věcně legitimovaným. Žalobce podle svých žalobních tvrzení odvozuje svou aktivní věcnou legitimaci ze skutečnosti, že je právním nástupcem Č. s. t. v. a že byl registrován jako občanské sdružení u Ministerstva vnitra ČR na základě rozhodnutí ze dne 4. 7. 1990, č. j. VSP/1 – 1806/90 – R. S tímto tvrzením žalobce lze nepochybně souhlasit. Pokud však žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání předmětné žaloby i ze skutečnosti, že je současně právním nástupcem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., jemuž mělo svědčit právo trvalého užívání ke sporným pozemkům, případně právním nástupcem L. a. Z., spol. s r. o., nelze těmto tvrzením přisvědčit. L. a. Z., podnik Č. s. t. v., byl samostatným podnikem zapsaným do podnikového rejstříku. Podle § 102 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, platného a účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „hospodářský zákoník“), k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohly jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení. Ta byla ve smyslu § 102 odst. 2 citovaného předpisu samostatnými právními subjekty, které nabývaly práva a zavazovaly se vždy svým jménem. Hospodařily s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy, v konkrétním případě však šlo o zřízení práva trvalého užívání, nikoliv o svěření majetku do správy L. a. Z., podniku Č. s. t. v. Pokud bylo tomuto podniku platně zřízeno právo trvalého užívání podle § 70 tehdy platného hospodářského zákoníku smlouvou ze dne 12. 9. 1991, nemohlo toto právo trvalého užívání přejít na žalobce. Právním nástupcem zaniklého L. a. Z., podniku Č. s. t. v., byla totiž společnost L. a. Z., spol. s r. o., jak nepochybně vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku této společnosti. Institut trvalého užívání vylučoval přechod práva trvalého užívání na právního nástupce trvalého uživatele. Vždy muselo dojít ke zrušení práva trvalého užívání a k jeho smluvnímu zřízení pro nového trvalého uživatele. Proto ani v případě že by žalobce byl právním nástupcem zaniklého L. a. Z., podniku Č. s. t. v., nemohlo by současně dojít k přechodu práva trvalého užívání z tohoto podniku na žalobce. Obchodní společnosti (L. a. Z., spol. s r. o.) nebylo možné právo trvalého užívání zřídit, nemohlo na ni žádným způsobem „přejít“.  Žalobce tedy není právním nástupcem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., není ani právním nástupcem L. a. Z., spol. s r. o. Se zánikem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do jeho práv L. a. Z., spol. s r. o. Se zánikem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., zaniklo i právo trvalého užívání a žalobce nemohl do tohoto práva vstoupit jako právní nástupce L. a. Z., spol. s r. o. Co se týče věcného posouzení předmětného sporu soudem prvního stupně, soud odvolací se ztotožnil s jeho závěrem, že pro přechod vlastnického práva ke sporným pozemkům do vlastnictví žalobce nebyly naplněny podmínky § 14 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Předmětné pozemky byly „zřejmě“ původně odevzdány do trvalého užívání O. s. t. z., české organizace ČSTV v Č. B., a to před rokem 1991. S účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), tedy ke dni 24. 6. 1991, zanikla podle jeho § 22 odst. 1 písm. e) všechna dříve zřízená práva trvalého užívání k zemědělskému majetku a podle § 22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona zaniklo i právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu, pokud šlo o majetek uvedený v § 1 odst. 1 téhož zákona. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že pod dni 24. 6. 1991 zaniklo Okresnímu úřadu v P. právo hospodaření ke sporným nemovitostem, podléhajícím nepochybně režimu zákona č. 229/1991 Sb. Okresní úřad v P. nemohl tedy dne 12. 9. 1991 zřídit platně hospodářskou smlouvou právo trvalého užívání pro L. a. Z., podnik Č. s. t. v., byť hospodářský zákoník i vyhláška o správě národního majetku byly v době uzavření smlouvy ještě účinné. Uzavřít smlouvu o trvalém užívání po 24. 6. 1991 mohl pouze pozemkový fond (§ 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Skutečnost, že tento fond byl zřízen až ke dni 1. 1. 1992, není významná. L. a. Z., podniku Č. s. t. v. na základě hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1991 nevzniklo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům. Žalobci nesvědčí právo trvalého užívání ani právo výpůjčky, a nenastaly proto podmínky ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. pro přechod konkrétních pozemků do vlastnictví žalobce. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Právo trvalého užívání bylo žalobci zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991, kdy jednou ze smluvních stran bylo hospodářské zařízení žalobce, a to L. a. Z., podnik Č. s. t. v. Organizační řád, jenž byl součástí listin předložených k zápisu podniku do podnikového rejstříku, stanovil v bodě 4, že „podnik má právo hospodaření k majetku ve vlastnictví ČeSTV, který tvoří věci a majetková práva, včetně práv k výsledkům projektové a jiné odborné činnosti a který mu byl svěřen při jeho zřízení. V rozsahu uváděném shora, podnik hospodaří s majetkem včetně práv, kterých nabyl v průběhu svého podnikání a které se staly součástí majetku ČeSTV.“ Podle § 100 odst. 2 hospodářského zákoníku platilo, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak.  Právní úprava vycházela ze zásady, že subjektem vlastnického práva je společenská organizace jako celek a nikoliv její jednotlivé složky nebo orgány. Z těchto důvodů potom společenské organizace vykonávaly svoje vlastnické právo buď přímo, nebo prostřednictvím institutu správy majetku, v tomto případě uvedeným hospodářským zařízením. K zániku práva trvalého užívání nedošlo způsobem předpokládaným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. a toto právo trvalo až do nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., kterým byla mimo jiné zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. a současně byl zaveden institut práva výpůjčky. Právo trvalého užívání vzniklo žalobci přímo a jako nositel tohoto práva vykonával prostřednictvím zaniklého hospodářského zařízení a obchodní společnosti nebo přímo sám správu, provoz, údržbu a investiční činnosti celého areálu, aniž by výkon těchto práv byl třetími osobami zpochybňován. Je též v daném případě sporné, zda se na činnost Okresních úřadů, které byly zcela odlišnými subjekty od svých právních předchůdců vztahovalo ustanovení § 22 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v jejich případech nešlo o subjekt vymezený v § 64 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje posouzení, zda na základě smlouvy ze dne 12. 9. 1991 uzavřené