28 Cdo 4239/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4239/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 1. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4239/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4239.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zestátnění Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 1 předpisu č. 55/1954 nařízení vládySb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 1. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.18.2011IV.ÚS 822/11JUDr. Miloslav Výborný Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4239/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) V. T., b) N. T., c) J. Š., zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15/1107, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 199/2005 (žalobců Václava Třmínka, Nely Třmínkové a Julie Šedivé, zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, proti žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Správy Pražského hradu, Praha 1 – Hrad, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, 120 00 Praha 2, Kateřinská 522/21), takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í:O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005-275. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č. p. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Kanceláří presidenta republiky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo však uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení – Správě Pražského Hradu na náhradu nákladů řízení 49.772,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placených nákladů tohoto řízení 12.817,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005-275, ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení byl uveden rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Také ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že tato náhrada placených nákladů řízení se státu nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že se jejich náhrada žalované ČR – Kanceláři presidenta republiky, ani vedlejšímu účastníku řízení (Správě Pražského hradu) nepřiznává. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadeným rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl přezkoumán podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale odvolání odvolatelů nebyla shledána důvodnými. Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo rozhodováno již i rozsudkem Nejvyššího soudu (28 Cdo 832/2009), i tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze z 25.90.2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180. Z právních závěrů tohoto zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely. Odvolací soud dále konstatoval, že v tomto soudním řízení jde o nemovitosti, jejichž původní vlastnicí byla Julie Javorová (babička žalobkyně J. Š. a původního žalobce V. M., který v průběhu tohoto řízení zemřel a na jeho místo v řízení tu nastoupili žalobci V. T. a N. T.) a jež přešly na základě výměru odboru pro výstavbu rady bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 21. 2. 1956, č. j. Výst/13-27878/55, do vlastnictví čs. státu, a to podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. Náhrada za tyto nemovitosti tu byla určena rozhodnutím rady ÚNV hl. m. Prahy ze 7. 2. 1956 částkou 26.445,- Kč a zvýšena pak byla usnesením vlády z 19. 12. 1956 na 29.932,87 Kč (při úmrtí J. J. byla pak součástí dědictví po ní i částka této náhrady, uložená na vázaném účtu Státní spořitelny v Praze 1). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že soud prvního stupně správně posoudil, že při přechodu nemovitostí na stát podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, byla původní majitelce nemovitostí uvedených v žalobě žalobců přiznána peněžitá náhrada, která jí také byla vyplacena (byť i na vázaný účet podle § 5 odst. 1, 2, 3 a § 6 odst. 3 vyhlášky č. 82/1954 Úředního listu), takže na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.; není tu naplněn restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. Účel odnětí vlastnického práva tu byl legitimní; výše peněžité náhrady odpovídala tehdy platným předpisům a také omezení v nakládání s takovou náhradou „bylo shodné s jinými soukromými subjekty“. Odvolací soud rovněž dovozoval, že aplikace ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je tu vyloučena a způsob převzetí nemovitosti státem nelze tu podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K převzetí nemovitostí tu došlo na podkladě právního předpisu sui genesis a nešlo tu o vyvlastnění či znárodnění. Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že přechod nemovitostí z majetku právní předchůdkyně žalobců na stát, ač byl vnímán subjektivně jako křivda na majetku bývalé vlastnice, není restitučním předpisem (zákona č. 87/1991 Sb.) reparovatelný podle tohoto právního předpisu. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věčně správný. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím i ustanovením § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s použitím i ustanovení § 150 občanského soudního řádu) podle ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 26. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 5. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 214a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b), občanského soudního řádu). Dovolatelé mají za to, že by rozhodnutím dovolacího soudu měla být vyřešena zásadní právní otázka výkladu ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., a to z toho hlediska, zda toto ustanovení (znějící: „K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu“) lze považovat za dostatečně konkrétní znárodňovací, respektive zestátňovací akt, způsobující bez dalšího přechod vlastnictví na stát k věcem tímto předpisem nespecifikovaným, přičemž nemovitosti byly určeny až rok po účinnosti vládního nařízení č. 55/L954 Sb. vyhláškou bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27/1956 Sb., o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu. Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nevyjadřovalo, podle názoru odvolatelů, vůli vlády zestátnit všechny nemovitosti v k