28 Cdo 4243/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4243/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2018 Spisová značka:28 Cdo 4243/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4243.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4243/2016-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Arcibiskupství pražské, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hradčanské nám. 56/16, IČO: 00445100, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) město Červená Řečice, IČO: 002 48 045, se sídlem v Červené Řečici č.p. 19, zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 88/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území Č. Ř. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům, jakož i o nákladech státu (výroky II a III). K odvolání žalovaných (kdy odvolání druhé žalované směřovalo toliko do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. (kdy jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, jež zde v rozhodném období utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětím věci /pozemku/ bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy); jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný. Ten se ovšem – dle závěru obou soudů nižších stupňů – jeho vlastníkem nestal, neboť pro jím dovozovaný přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 2a (ani jiného ustanovení) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly naplněny tímto zákonem stanovené podmínky. Předmětný pozemek nepředstavuje historický majetek žalované obce (§ 2 zákona č. 172/1991 Sb.), první žalovaný na něm do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) nehospodařil a na příděl pozemku dané obci (po zániku obecního vlastnictví) nelze usuzovat ani z později (15. 11. 1954) vydané přídělové listiny „Čd 294/54“ (vystavené Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimově, pro přídělce pod označením „Čsl. stát – obec Červená Řečice, předáno do operativní správy MNV v Červené Řečici“). A i pokud by snad podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jež stanoví § 2a zákona č. 172/1991 Sb., byly vskutku splněny, pak – pokračuje odvolací soud – nemohlo vlastnické právo k pozemku na prvního žalovaného platně přejít (k 1. 7. 2000), neboť v té době již platilo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež zakazovalo nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených; jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci, a to jak v otázce týkající se podmínek přechodu věcí představujících historický majetek církve z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tak i v otázce dosahu účinků blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. na přechod tohoto majetku (zdali toto ustanovení bránilo přechodu původního církevního majetku i v režimu později přijatého ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.). Ve vztahu k první otázce dovolatel namítá, že v dané věci jde o typický přídělový majetek podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., kdy existenci přídělu prokazují listiny podle odstavce 3 tohoto ustanovení a kdy přídělovou listinou, vydanou Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimov byl toliko završen přídělový proces, jenž byl zahájen před 1. 1. 1950 (jak – dle námitek dovolatele – prokazuje dne 22. 9. 1948 vydaný grafický přídělový plán, přezkoumaný dne 12. 4. 1949 ministerstvem zemědělství a vyhotovený v součinnosti s příslušnou rolnickou komisí, spolu s jeho textovou částí, konkrétně pak „Návrhem přídělu půdy a budov pro katastrální území červená Ř.“, v němž je jako přídělce označena „obec Č. Řečice“ a jako přidělovaný pozemek „role č. 404/1“). K prokázání přídělu obci ve smyslu § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. – dle názoru dovolatele – postačí jakýkoliv z dokladů v tomto ustanovení příkladmo vyjmenovaných. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr o dosahu blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. i na přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o přechod přídělového majetku podle § 2a tohoto zákona, kdy dovolatel poukazuje i na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyvozuje, že blokace historického majetku církví, provedená zákonem č. 229/1991 Sb., přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů nevylučovala. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka podmínek přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jakož i otázka dosahu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§