28 Cdo 4250/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4250/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 4. 2015 Spisová značka:28 Cdo 4250/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4250.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 6. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4250/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) A. Š., O., a b) J. Š., P., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované městské části Praha 13, IČ: 002 41 687, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupené JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 554/10, o zaplacení částky 635.446,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 76/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 31 C 76/2013-65, uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců částku 317.723,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. 2109/4, p. č. 2117/1, p. č. 2145/7, p. č. 2131/520 a p. č. 2131/684 v obci P. a kat. území S., které se nacházejí v Centrálním parku Jihozápadního města a plní tak funkci veřejné zeleně. Jako takové jsou veřejným prostranstvím [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], které bezesmluvně užívá žalovaná, aniž by žalobcům za jejich užívání poskytovala náhradu. Žalované tak vzniká na úkor žalobců majetkový prospěch (plněním bez právního důvodu), bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobcům vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to ve formě peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Při určení její výše soud prvního stupně vyšel z hodnoty práva užívání, jež s přihlédnutím k zpracovanému znaleckému posudku stanovil v maximální výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání, jak je regulováno výměry Ministerstva financí. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel z těchže skutkových zjištění, jako soud prvního stupně a s přihlédnutím k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, shledal závěr soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalované jako nesprávný. Vycházel přitom z toho, že vlastníkem „stavby Centrálního parku Jihozápadního města“ je hlavní město Praha, které pozemky představující označený park nesvěřilo do správy žalované (postupem podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním město Praze, resp. Statutu hlavního města Prahy), která proto pasivní věcnou legitimaci ve sporu postrádá. V dané souvislosti pokládá odvolací soud již za nevýznamné, že předmětné pozemky jsou fakticky obhospodařovány právě žalovanou městkou částí, která zajišťuje údržbu celého parku. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřují v tom, že se odvolací soud v otázce pasivní věcné legitimace obce k vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví jiného) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato otázka za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Právní posouzení, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení není žalovaná, ale případně toliko hlavní město Praha, pokládají za nesprávný a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 za nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka aktivní věcné legitimace hl. m. Prahy a městských částí k podání žaloby na ochranu vlastnického práva k věci ve vlastnictví hl. m. Prahy. Pro řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu mají žalobci za rozhodující, že právě žalovaná městská část na předmětných pozemcích hospodaří, vykonávajíc tím zákonem uloženou povinnost, a proto bezdůvodné obohacení vzniká jí, bez ohledu na to, zda jí hlavní město Praha svěřilo pozemky formálně do správy; přitom poukazují na to, že pozemky, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví a nikoliv ve výlučném vlastnictví hl. m. Prahy, do správy městské části svěřit ani nelze. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný. Přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v otázce pasivní věcné legitimace městské části na vydání bezdůvodného obohacení za umístění stavby ve vlastnictví hlavního města Prahy na pozemku jiného vlastníka, neshledávajíc důvod, pro který by měl být činěn rozdíl mezi stavbou pozemní komunikace či budovy a „stavbou Centrálního parku Jihozápadního města“. Dovolává se též závěrů vyslovených Ústavním soudem v odůvodnění nálezu ze dne 7. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, navrhujíc, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví jiného, jež plní funkci veřejné zeleně (a jsou tak veřejným prostranstvím), při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle § 456 předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle § 458 odst. 1 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňují