28 Cdo 428/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 428/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2022 Spisová značka:28 Cdo 428/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.428.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Promlčení Lhůta promlčecí [ Lhůty ] Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 229/1991 Sb. § 3036 o. z. § 100 odst. 1 obč. zák. § 101 obč. zák. § 110 odst. 1 alinea druhá obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 428/2022-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupenému Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o poskytnutí finanční náhrady ve výši 407.352,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 148/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2021, č. j. 28 C 148/2018-71, vydaný ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. „) jako mezitímní, jímž bylo rozhodnuto, že „nárok žalobkyně na náhradu za znehodnocení nemovitostí je co do základu po právu.“ Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, M. Č., je jednou z oprávněných osob, jímž byly rozhodnutím pozemkového úřadu vydány budovy č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY s pozemky v katastrálním území XY. Oprávněné osoby dopisem ze dne 21. 11.2005 požádaly žalovaného o poskytnutí náhrady za nevydané a také za znehodnocené nemovitosti ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Žalovaný dne 5. 10. 2006 vůči oprávněným osobám uznal svůj dluh na plnění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě s tím, že nevypořádaná pohledávka M. Č. činí 1.267.971,- Kč. Dne 10. 10. 2006 jmenovaná smlouvou postoupila část nevypořádané pohledávky ve výši 700.000,- Kč otci žalobkyně, Š. K. V souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007, bylo konstatováno, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebyla dostatečně určitě specifikována postupovaná pohledávka označením nevypořádaného restitučního nároku (postupitelka měla ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nevypořádaný nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti). Dne 18. 3. 2015 uzavřela M. Č. s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným z titulu nevypořádaného nároku dle ustanovení § 14, § 15 a § 16 zákona o půdě ve výši 700.000,- Kč coby náhrady za absolutně neplatnou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 (část pohledávky ve výši 567.971,- Kč byla v mezidobí uspokojena vydáním nemovitých věcí na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2010, č. j. 23 C 29/2009-46). Postupitelka uzavření smlouvy oznámila žalovanému dopisem ze dne 20. 3. 2015. Ten v dopise ze dne 7. 9. 2015 sdělil, že nárok žalobkyně bude vypořádán prostřednictvím Státního pozemkového úřadu. Následně však v dopise ze dne 3. 3. 2016 žalovaný žalobkyni oznámil, že náhradu za znehodnocení nemovitostí žalobkyni nevyplatí, neboť i smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 považuje za neplatnou. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž přihlédnuv k ustanovení § 553 odst. 1, § 1879, § 1881 odst. 1 a § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 (tento rozsudek je, shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, http://www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi M. Č. a žalobkyní je platným právním jednáním, neboť - na rozdíl od mínění žalovaného – zcela určitě identifikuje postupovanou pohledávku jako neuspokojený nárok postupitelky na náhradu za znehodnocené nemovitosti ve smyslu ustanovení § 14 až 16 zákona o půdě ve výši 700.000,- Kč. Odvolací soud dále za nedůvodnou označil námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, kterou žalovaný sice vznesl až v odvolacím řízení, nicméně skutkové okolnosti, respektive navržené důkazy, jež by umožnily její posouzení, byly tvrzeny již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud s odkazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012 (a v něm citovanou prejudikaturu dovolacího soudu), vysvětlil, že obecná délka promlčecí lhůty počala běžet až od doručení dopisu žalovaného žalobkyni dne 3. 3. 2016, z něhož žalobkyně seznala, že žalovaný - i přes uznání dluhu na náhradě za znehodnocené nemovitosti ze dne 5. 10. 2006 - nehodlá plnit, neboť i smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 považuje za neplatnou. Do podání žaloby u soudu dne 3. 9. 2018 pak tříletá promlčecí doba neuplynula. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání maje je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dvou otázek hmotného práva (posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 a promlčení nároku žalobkyně), při jejichž vyřešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po rekapitulaci skutkových okolností vážících se k uznání dluhu na plnění ze dne 5. 10. 2006 vůči oprávněným osobám a smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 18. 3. 2015 mezi M. Č. a žalobkyní zdůraznil, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu finanční náhrady marně uplynula dne 5. 10. 2016. Do té doby však právní předchůdkyně žalobkyně a ani žalobkyně samotná nárok u soudu neuplatnily. Připomněl, že písemné uznávací prohlášení bylo přílohou shora označené postupní smlouvy, a žalobkyně tudíž velmi dobře věděla, kdy desetiletá promlčecí doba uplyne. Žalobkyně a ani její právní předchůdkyně tak nebyly v právní nejistotě o tom, kdy promlčecí doba k uplatnění nároku počala běžet a kdy bude její běh zakončen. Vzhledem k tomu, že uznaný nárok nebyl uspokojen před uplynutím dlouhé desetileté promlčecí doby, bylo objektivně zřejmé, že žalovaný nárok nehodlá splnit. Konstrukci odvolacího soudu, že po doručení sdělení žalovaného o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015, počala žalobkyni běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, odmítl žalovaný jako nepřijatelnou s odkazem na zásadu viligantibus iura scripta sunt, jíž žalobkyně a ani její právní předchůdkyně neměly na zřeteli. Současně namítal, že závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, kteréžto odkazují na konkluze prejudikatury dovolacího soudu, jsou do poměrů projednávané věci nepřenositelné, neboť v odkazovaných věcech nebyla z hlediska počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku u soudu řešena situace, kdy povinná osoba uznala vůči oprávněným osobám svůj dluh na plnění finančních náhrad podle zákona o půdě co do důvodu i výše. V dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalovaného za nepřípustné. Upozornila na to, že ve vztahu k posuzované otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 bylo založeno na skutkové a nikoliv právní argumentaci (navzdory tomu, že žalovaný ohlásil potřebu řešit otázku hmotného práva), a při řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku na finanční náhradu se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přichýlil k zohlednění principu ochrany oprávněných osob. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) p