28 Cdo 430/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 430/2025-574 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 143/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, č. j. 13 Co 67/2024-536, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 815,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13. O d ů v o d n ě n í : 1. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (soud prvního stupně) ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 C 143/2021-452, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabývající, oprávněnou osobou) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud (výrokem II) rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně je nositelkou restitučního nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků dle tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu, že její nárok dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobkyni přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku žalobkyně. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také i jako „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné pro naplnění (jí dále konkretizovaných) kritérií dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje dovolatelka odvolacím soudem učiněný závěr, že si v případě žalobkyní uplatňovaného nároku počínala liknavě a svévolně a že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení svého nároku jiným než zákonem předvídaným způsobem, tj. mimo veřejnou nabídku pozemků. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nesprávném ocenění restitučního nároku, majícího takto vliv na konkluzi, zda si počínala liknavě a svévolně, předestírá dovolatelka jakožto dosud neřešenou otázku platnosti historických regulačních plánů pro jejich aplikaci při oceňování restitučního nároku (ocenění pozemků jako stavebních podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Má za to, že při ocenění nároku (odňatých pozemků) postupovala podle tehdy platných právních předpisů a současně namítá, že jejich výklad i prostřednictvím judikatury Nejvyššího soudu se ustálil až se značným časovým odstupem. Požaduje podání výkladu pojmu „stavební nesrostlost“, stejně jako termínu „nezpevněná komunikace“ ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a brojí proti závěru odvolacího soudu, že nebyly aplikovány cenové srážky podle citované vyhlášky. Vytýká i vady v dokazování, nesouhlasí se způsobem hodnocení pro řízení rozhodných znaleckých posudků a míní, že se odvolací soud v tomto směru odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jí současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018. Ve spojitosti s tím rozporuje i postup nalézacích soudů odkazujících v problematice znaleckých posudků a výpovědí znalců na odlišná soudní řízení (zejména řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 8 a Obvodního soudu pro Prahu 9). S poukazem na žalobkyní další vedená řízení má za to, že je zde riziko „přečerpání“ restitučního nároku. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním dovolatelka učinila návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí. 4. Žalobkyně podala k dovolání a v něm obsaženému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 10. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020). 12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojov