28 Cdo 4342/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4342/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2007 Spisová značka:28 Cdo 4342/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4342.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4342/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně E. P.,  zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátkou, a 2) T. a.s., zastoupené  advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 8 C 443/92, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2007, č.j. 36 Co 187/2006-550, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 3. 2007, č.j. 36 Co 187/2006-550, rozhodl, že v souzené věci bude pokračovat na místo prvního žalovaného (L. vzduchotechnických závodů, a.s.) s Českou republikou – Ministerstvem financí. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně H. K. bezúspěšně dne 5. 3. 1991 vyzvala L. vzduchotechnické závody, státní podnik (dále jen „LVZ, s.p.“), a dne 22. 5. 1991 Dřevozpracující závody F., státní podnik (dále jen „DZ F., s.p.“), k vydání označených nemovitostí [§ 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“)], načež dne 25. 3. 1992 svůj nárok uplatnila v soudním řízení. Oba státní podniky byly následně privatizovány, a to DZ F., s.p., na základě schváleného privatizačního projektu č. 814 formou vložení majetku do akciové společnosti Dřevozpracující závod F., a.s. (nyní vystupující pod obchodní firmou T. a.s.), a LVZ, s.p., na základě schváleného privatizačního projektu č. 2597 formou vložení majetku do akciové společnosti veřejnou soutěží a bezúplatným převodem majetku, kdy novým nabyvatelem se staly (mimo jiné) L. vzduchotechnické závody, a.s. (nyní LVZ, a.s.); jediným zakladatelem obou akciových společností byl Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), na něhož přešel majetek obou podniků podle § 11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). V předchozím řízení došlo ze strany soudu k neodůvodněné záměně právních forem obou žalovaných na akciové společnosti, neboť restituční nárok byl právní předchůdkyní žalobkyně uplatněn vůči DZ F., s.p., a LVZ, s.p., které nárokované nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držely, a v dalším průběhu řízení nedošlo ke změně označení povinných osob žalobkyní ani k procesnímu nástupnictví na straně žalovaných. DZ F., s.p., byl v procesu privatizace zrušen a „jeho majetek přešel na Fond“, nebyl však vymazán z obchodního rejstříku (§ 68 odst. 1 obchodního zákoníku), nadále právně existuje a tudíž s ním bude v dalším průběhu řízení jednáno; naproti tomu LVZ, s.p., byl po zrušení ke dni 31. 8. 1995 z obchodního rejstříku vymazán. Nárokované nemovitosti jsou v současné době v držení nástupnických akciových společností. Soud dospěl k závěru, že byl-li restituční nárok řádně uplatněn (a současně nebyl pravomocně zamítnut), dopadá na nárokovaný majetek tzv. blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a tento majetek nemohl být předmětem privatizace podle citovaného zákona. Privatizační projekty č. 814 a č. 2597 jsou proto v částech, v nichž byly nárokované nemovitosti v privatizaci převáděny, neplatné. Tyto nemovitosti přešly spolu s ostatním privatizovaným majetkem ex lege (§ 11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb.) na Fond, neboť blokační ustanovení takovému přechodu (na rozdíl od následných převodů na akciové společnosti) nebránilo. V případě zrušeného a následně zaniklého LVZ, s.p., tedy přešel veškerý jeho majetek v rámci privatizace na Fond, avšak pro neplatnost následných převodů již nikoli na nástupnické akciové společnosti; Fond se tak stal právním nástupcem zaniklého státního podniku. Následně působnost Fondu přešla podle zákona č. 178/2005 Sb. na Ministerstvo financí. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že – posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu o jejím právním nástupnictví za LVZ, s.p., tj. že se stala „nositelem povinnosti, o niž v řízení samém jde.“ Ve sporu o vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. je pasivně legitimován ten subjekt, který ke dni jeho účinnosti nárokovaný majetek držel, což je v tomto případě LVZ, s.p. Došlo-li přes tzv. blokační ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 92/1991 Sb. k privatizaci žalobou dotčeného majetku, nemůže tím být automaticky založeno právní nástupnictví nového nabyvatele namísto povinné osoby, resp. „soud vůbec neměl takové právní nástupnictví připustit.“ Nadále proto mělo být jednáno s původní povinnou osobou (LVZ, s.p.), kterou by v důsledku trvání tohoto sporu podle § 15 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do 30. 6. 1997, „nebylo možné zrušit … aniž by bylo rozhodnuto o nástupnickém subjektu.“ Dovolatelka se zřetelem k prioritě restitučních nároků připouští, že v důsledku privatizace přešel podle § 11 zákona č. 92/1991 Sb. tímto nárokem dotčený majetek na Fond, nicméně „toto ustanovení se netýká restitučních nároků, které jsou sice na majetek uplatněny, ale váží se k subjektu – původní povinné osobě, a nikoli k majetku samému.“ Uzavírá, že právním nástupcem zaniklého státního podniku by měl být jeho zřizovatel, tj. Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, případně Česká republika, již by v tomto řízení zastupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Navrhuje, aby dovoláním napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná 1), zastoupena advokátkou, podala dovolání včas, dovolání splňuje formální i obsahové náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 241a odst. 1 o.s.ř.) a je podle § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné. Dovolací námitky směřují ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že procesním nástupcem zaniklého LVZ, s.p., je v daném restitučním řízení Česká republika – Ministerstvo financí (jakožto právní nástupce Fondu), jelikož majetek původní povinné osoby LVZ, s.p., nemohl být z důvodu blokačních ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. převeden na jiné subjekty (privatizován) a na základě schváleného privatizačního projektu pouze přešel (spolu s veškerými právy a závazky) ex lege na Fond. Podle § 107 odst. 1 věty první a třetí o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle