28 Cdo 4390/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4390/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2019 Spisová značka:28 Cdo 4390/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4390.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4390/2018-294 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: obec Hvozd, se sídlem Hvozd č. 90, identifikační číslo osoby: 002 88 306, zastoupena JUDr. Josefem Jansou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 397/11, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 421 96 451, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 33/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2018, č. j. 17 Co 200/2016-227, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Josefa Jansy, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 397/11. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 4. 2016, č. j. 9 C 33/2013-183, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku identifikovaných nemovitostí situovaných v katastrálním území XY. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalující obce (jíž byly původně přiděleny rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 3. 1949, č. j. 6.374/49-IX/B-23; dále jen „přídělová listina“) podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), kdy k nabytí vlastnického práva dle tohoto ustanovení (na rozdíl od § 2 cit. zákona) není vyžadováno, aby obec předmětné nemovitosti vlastnila k datu 31. 12. 1949. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné označuje vyřešení otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce, zastávaje názor, že podle ustanovení § 2, § 2a a § 2b zákona č. 172/1991 Sb. mohou do vlastnictví obcí přejít ty nemovitosti, ke kterým měly obce (případně lesní družstvo) vlastnické právo ke dni 31. 12. 1949. Konstatuje, že zástupci žalobkyně se přídělu zřekli ještě před tímto datem, jak je zřejmé ze zápisu Národního pozemkového fondu ze dne 14. 6. 1949 o odevzdání zkonfiskovaných lesů, ačkoliv odvolací soud toto vzdání se přídělu, dle dovolatele nesprávně, posoudil jako nedostatečné, kdy své závěry v tomto směru ani řádně neodůvodnil; vzdání se přídělu je přitom jednostranným právním úkonem, který vedl k obnovení vlastnického práva státu, jak vyplývá i z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2000 a 28 Cdo 1795/2002, od nichž se tak odvolací soud dle mínění dovolatele napadeným rozsudkem odchýlil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Podle § 2a odst. 2 nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Podle ustálené rozhodovací praxe představuje ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením § 2a vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Závěr odvolacího soudu o tom, že pro přechod nemovitosti podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. postačuje (splnění dalších zákonných podmínek dovolatel nezpochybňuje) prokázání přídělu předmětných pozemků obci a že pro závěr o nabytí vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům na základě tohoto ustanovení je proto bez významu, zda se později přídělu vzdal ve prospěch lesního družstva, či nikoliv, je s citovanou rozhodovací praxí konformní. Podle odkazované judikatury ustanovení § 2a cit. zákona upravuje přechod tzv. dalšího přídělového majetku do vlastnictví obcí, u nějž se podmínka vlastnictví obce k 31. 12. 1949 nevyžaduje (nemusí jít tedy o historický majetek obce, jenž přecházel z vlastnictví státu dle vlastnictví obcí za podmínek stanovených § 2 cit. zákona). Jde-li pak o závěr odvolacího soudu (jenž je tak již ryze podpůrný), že vzdání se přídělu žalobkyní nebylo v řízení prokázáno („nebyly předloženy takové listiny, z nichž by bylo možno dovodit kvalifikované vzdání se přídělu“), neboť pouhé prohlášení zástupců obce Hvozd nelze považovat za kvalifikované vzdání se přídělu, ani jím odvolací soud nepopřel závěry vyjádřené v dovolatelem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000, a ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1795/2002, v nichž byl závěr o vzdání se přídělu založen zejména na zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zkonfiskovaného zemědělského majetku, resp. zápisu o odevzdání usedlosti. V této souvislosti sluší se připomenout, že i při výkladu předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prosadí se výkladový princip in favorem restitutionis, s tím, že dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku nemohou jít k tíži obcím, jestliže příděl směřoval do jejich hospodářské sféry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018). Ostatně, brojí-li