28 Cdo 4410/2010 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4410/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Česká Lípa, IČ: 00260428, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 1, zastoupeného Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, proti žalované VETT, a. s., IČ: 25404717, se sídlem v Zákupech, Nádražní 287, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Ke Klimentce 2186/15, o zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. března 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, a proti usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, se odmítá. O d ů v o d n ě n í:Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 (dále jen smlouvy) od něho přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby na částku uvedenou v záhlaví a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, je zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, jenž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povolán rozhodovat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo, než mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí dovolatel považuje za zásadně právně významné, neboť v dané věci posuzovaná otázka pravomoci soudu ve sporu účastníků o vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo při plnění z neplatné smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, jejíž neplatnost nastala v období před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád), doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Dovolatel zdůraznil, že smlouva podepsaná účastníky dne 13. 2. 2002 postrádá povinnou součást předepsanou § 19b zákona č. 111/1994 Sb., a to dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na něž se závazek veřejné služby sjednává. Upozornil současně, že před účinností nového správního řádu neexistovala žádná obecná právní úprava veřejnoprávních smluv a neplatná smlouva představující vůli účastníků odkazovala na použití obchodního zákoníku, tedy předpis práva soukromého a nikoliv veřejného. Z přechodného ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu vyplývá, že jeho ustanoveními se řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzešlé přede dnem nabytí účinnosti zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, což by mělo být náležitě zohledněno při řešení problematiky vzniku, resp. platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy, a následně i otázky pravomoci k projednání sporu. V daném případě pak podle tvrzení dovolatele vůbec nedošlo ke vzniku smlouvy, a spor tedy nelze řešit před správními orgány, neboť se nejedná o spor z veřejnoprávní smlouvy. Dovolatel dále poukázal na usnesení zvláštního senátu při Nejvyšším správním soudu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, a usnesení tohoto senátu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. Konf 18/2007, z nichž plyne, že je-li podání dle svého označení a obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Nové projednání sporu před správním orgánem by pak mohlo mít pro dovolatele nepříznivé dopady – hrozba promlčení části žalovaného práva a značné oddálení konečného řešení sporu, což s ohledem na postupný úbytek majetku žalované může vést ke ztížení vymahatelnosti žalovaného nároku. Svými dalšími námitkami dovolatel poukázal na vady napadeného rozhodnutí, jež podle něj spočívají v chybné argumentaci směřující k tomu, že žalované právo se opírá o smlouvu o závazku veřejné služby a zcela přehlížející skutečnost, že žalobní tvrzení jednoznačně vymezovala požadované právo jako nárok z bezdůvodného obohacení. Za vadu je třeba považovat i skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že se žalobce k odvolání vyjádřil, ačkoliv dovolatel řádně podal vyjádření k odvolání žalované a není mu známo, z jakého důvodu k němu nebylo odvolacím soudem přihlédnuto, a proto připojil k dovolání i vyjádření k odvolání žalované, v němž polemizuje s jejím názorem, že postup žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a dále upozorňuje na stanovisko obsažené v usnesení Ministerstva vnitra, jímž byl návrh na zahájení řízení postoupen příslušnému krajskému úřadu. Závěrem dovolatel zdůraznil pochybení odvolacího soudu, jenž zcela přehlédl, že v době uzavření předmětné smlouvy neexistovala obecná právní úprava veřejnoprávních smluv. Za těchto okolností pak otázky spojené s jejím právním režimem nelze bezvýhradně posuzovat podle ustanovení nového správního řádu, který je možné aplikovat pouze v rozsahu uvedeném v § 182 odst. 2 správního řádu. Dovolatel současně připomněl i nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nějž není nijak zřejmé, proč soud nezohlednil výše zmiňovaná rozhodnutí zvláštního senátu. S ohledem na předestřené argumenty dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost tvrzení dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena Krajskému úřadu v Li