28 Cdo 4454/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4454/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 8. 2016 Spisová značka:28 Cdo 4454/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4454.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 136 o. s. ř. § 1 předpisu č. 526/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4454/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně R. L., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 214.858,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 210/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, vyjma části, jíž byl potvrzen ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. března 2014, č. j. 17 C 210/2009-178, vyjma výroku I., se zrušují a věc se vrací v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 17 C 210/2009-178, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 214.858,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do dalších 214.858,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady za to, že žalovaný byl v rozhodném období výlučným uživatelem v žalobě specifikovaných pozemků v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (respektive jejího právního předchůdce) a žalovaného, aniž by žalobkyni poskytl za užívání společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu finanční kompenzaci. Předmětné pozemky zčásti tvoří plochu uvnitř křižovatek pozemních komunikací a částečně jsou těmito žalovaným vlastněnými komunikacemi zastavěny. Obvodní soud shledal po provedeném dokazování nárok žalobkyně opodstatněným, neboť umístěním pozemních komunikací na předmětných pozemcích byl právní předchůdce žalobkyně v označeném období vyloučen z užívání společné věci, ač mu v souladu s § 137 obč. zák. příslušelo právo podílet se na užitcích v míře odpovídající jeho podílu. Jelikož vlastníkem staveb pozemních komunikací je dle § 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, žalovaný, je nasnadě, že jej lze mít za povinného k vydání toho, oč se popsaným užíváním pozemků na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák. Požaduje-li však žalobkyně částku vypočtenou dle cenového výměru Ministerstva financí č. 01/2007, nelze ji mít za zcela adekvátní, a je proto nutno korigovat ji úvahou dle § 136 o. s. ř. Soud přihlédl k tomu, že se jedná o pozemky, jejichž omezená využitelnost i poloha nasvědčují, že není možné vyjít z maximální ceny nájemného, jakož i ke skutečnostem, že žalobkyně vlastní toliko jejich ideální jednu polovinu a že ze strany žalovaného (případně dalších subjektů) byly na pozemky a jejich údržbu vynaloženy značné investice. Bez relevance není ani suma, kterou na základě pravomocného rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný zaplatil žalobkyni oproti přikázání pozemků do jeho výlučného vlastnictví a jejíž výše značí, že takto bylo částečně kompenzováno i předchozí omezení vlastnického práva. Spravedlivou náhradou se tak jeví polovina z požadovaného obnosu. Důvodnosti ovšem postrádá žalovaným vznesená námitka započtení podložená poukazem na náklady údržby a částku vyplacenou právnímu předchůdci žalobkyně dle kupní smlouvy uzavřené v roce 1992, která změnu v osobě vlastníka pozemků nepřivodila. Údržba komunikací je totiž zákonnou povinností žalovaného a právo na vrácení kupní ceny se již promlčelo. S ohledem na předestřené tedy soud žalobkyni přiřkl právo na zaplacení poloviny žalované sumy. K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 28 Co 116/2015-322, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné a zdůraznil, že v dané věci se jedná o peněžní kompenzaci za užívání spoluvlastněné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Modifikace částky podávající se z cenového výměru Ministerstva financí volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., tak jak byla provedena soudem prvního stupně, zohledňuje veškeré relevantní skutečnosti – lokalizaci pozemků, způsob jejich využití pro potřeby široké veřejnosti (a nikoliv k účelům komerčním) i náklady na jejich údržbu. Opodstatnění naopak postrádá poukaz na znalecký posudek vypracovaný pro odlišné soudní řízení, z něhož se podává, že obvyklá cena nájmu jiných pozemků v daném katastrálním území přesahuje hodnotu uvedenou ve výměru. Byť je v řešené oblasti nepochybně obvyklé nájemné vyšší, je třeba zohlednit, že zde se jedná o pozemky zastavěné již před rokem 1989 pozemní komunikací, jejíž výstavbě se právní předchůdce žalobkyně neubránil. Rovněž zohlednění vyplaceného vypořádacího podílu se jeví jako zcela přiléhavé. Jelikož ani výhrady proti posouzení námitky započtení nezaložily na straně přezkoumávající instance pochybnosti o věcné správnosti napadeného rozhodnutí, přistoupil odvolací soud k jeho potvrzení. Proti rozsudku odvolacího soudu do části jeho výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku II., podala žalobkyně dovolání (následně doplněné dokumenty týkajícími se nabytí vlastnictví ke komunikacím žalovaným), v němž zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, ocitovala rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, i ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, a vyslovila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na aplikaci hmotného i procesního práva způsobem, jenž se rozchází s ustálenou rozhodovací praxí a jenž současně nemůže obstát jako správný. Soudy pochybily již tím, že přihlédly k cenovému výměru Ministerstva financí č. 01/2007, jelikož dané pozemky nejsou zbožím, na něž by se mohl vztahovat, z čehož se podává, že soudy nejsou vázány částkou zde uvedenou jako maximální. Nedostatkem je také opomenutí znaleckého posudku vypracovaného pro účely věcně obdobného řízení, z něhož se podává, že rozsah obohacení nabytého žalovaným dokonce přesahuje požadavky žalobkyně. Odvolací soud dle dovolatelky rovněž pochybil v přístupu ke stanovení výše obohacení, určil-li ji volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., k jehož aplikaci zde nebyly splněny zákonné podmínky. V této otázce, jež si žádá odborného zodpovězení prostřednictvím znaleckého posudku, pak již s ohledem na zmíněný posudek nebyl prostor pro postup dle odkazovaného ustanovení. Zohlednění údajných (nikterak nespecifikovaných) investic do předmětných pozemků je dalším mylným počinem odvolacího soudu, přičemž navíc v případě určení ceny takzvanou volnou úvahou je zcela nezbytné, aby soud do svého rozhodnutí vtělil jasné a konkrétní argumenty, které jej vedly ke stanovení výsledné částky (a to u každé jednotlivé okolnosti zvláště). Podstatným je naopak fakt, že žalovaný pozemky na základě svého mocenského rozhodnutí zastavěl, čímž žalobkyni zabránil v realizaci jejího vlastnického práva. Irelevantní je oproti tomu uskutečněné vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť tímto nikterak nebyla kompenzována nemožnost užívat pozemek v rozhodném období. Výtku dovolatelky sklidilo rovněž posouzení žalobního žádání dle § 451 obč. zák., neboť toto mělo být kvalifikováno jakožto nárok ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. Neobstojí ani ztotožnění pozemků s pozemními komunikacemi na nich postavenými, jež vedlo soud ke konstatování, že dané pozemky užívané širokou veřejností neslouží ke komerčním účelům. Nelze totiž odhlédnout od toho, že obec, respektive stát provozováním komunikace realizuje činnost, za niž si nechává platit prostřednictvím daní a jejich přerozdělování ve státním rozpočtu. K posouzení námitky započtení práva na vrácení kupní ceny, kterou žalovaný zaplatil otci žalobkyně, dovolatelka uvedla, že promlčení je až druhotným důvodem, pro nějž tato námitka neobstojí jako důvodná. S ohledem na předestřené nedostatky tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu pr