28 Cdo 4501/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4501/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2018 Spisová značka:28 Cdo 4501/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4501.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vázanost soudu právním názorem Bezdůvodné obohacení Věc opuštěná Dotčené předpisy:§ 243g odst. 1 o. s. ř. § 226 odst. 1 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4501/2017-706 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S.O.S.zvířatům,spol. s r.o., IČ 449 62 797, se sídlem v Brně, Košinova 875/99, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Řezáčova 757/30, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o 3.147.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2017, č. j. 37 Co 92/2015-683, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2017, č. j. 37 Co 92/2015-683, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 47 C 183/2007-576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9.486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3172/2011. Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako provozovatelka útulku pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li zmíněnou úlohu ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s § 454 obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 majitelkou psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při stanovení důvodnosti nároku přihlédl především ke kvalifikovanému odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) pobývalo v období od 14. 4. 2001 do 26. 2. 2004 dvacet psů, z toho deset velkých a deset středních, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů po zmíněné období, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na opatrování a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 37 Co 92/2015-610, ve výrocích IV., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. je změnil tak, že uložil žalobkyni nahradit náklady řízení státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací instance kvitovala postup soudu prvního stupně s tím, že v projednávané věci se z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku MVDr. Frühbauera podávalo, že žalobní žádání je ve své podstatě důvodné, neboť na základě jisté míry pravděpodobnosti alespoň několik psů z celkového v žalobě uvedeného počtu bylo po určitý časový úsek ve vlastnictví žalované a v péči žalobkyně. Za těchto okolností soud prvního stupně zcela přiléhavě (způsobem plně konvenujícím relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, představované mimo jiné rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4549/2010 či usnesením sp. zn. 23 Cdo 2810/2014) stanovil výši nároku postupem předjímaným § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Závěry zmíněného znalce, stejně jako zohlednění evidence místního poplatku ze psů při úvaze, obstojí-li nárok jako důvodný ve vztahu k celému žalovanému období, přitom krajský soud zhodnotil jako zcela korektní. Přistoupil tudíž k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadené meritorní části při současné dílčí změně jednoho z jeho nákladových výroků. K dovolání žalované přezkoumal naposled řečené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2320/2016-650, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nepřiléhavým shledal použití volné úvahy odvolacím soudem pro zjištění základu nároku. Rozhodnou podmínkou k jeho prokázání bylo dle dovolacího soudu stanovení množství zvířat, o něž se žalobkyně starala, plníc tak povinnost žalované ve smyslu § 454 obč. zák., přičemž zdůraznil, že k tomu (osvědčení důvodnosti žaloby) není vždy nezbytné provést nezaměnitelnou identifikaci konkrétních zvířat. Připustil přijetí požadovaného skutkového zjištění na základě shromáždění údajů o datech převzetí jednotlivých psů do péče žalobkyně či evidence místních poplatků, jakož i dalších indicií volným hodnocením důkazů. Odvolacímu soudu však vytkl aproximaci množství zvířat vlastní úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., konstatoval-li zároveň, že se žalobkyni nepodařil počet obstarávaných psů vlastněných žalovanou doložit. Současně ovšem Nejvyšší soud nevyloučil kladné vyřízení žaloby, byla-li by kritizovaná argumentace krajského soudu zavádějící toliko svým vyzněním, leč z hlediska základu řešeného nároku rozhodné skutečnosti by se po reflexi odkazované judikatury jevily dostatečně prokázanými. Krajský soud po novém projednání věci rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 37 Co 92/2015-683, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že se žaloba na zaplacení částky 3.147.000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve výroku VIII. jej změnil tak, že se České republice vůči žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), ve výroku VII. jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (výrok IV.). Poukazuje bez dalšího na vázanost právním názorem dovolacího soudu, uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, o které psy žalované (resp. kolik z nich) v rozhodném období pečovala. Základ nároku tak není dán a s ohledem na koncentraci řízení nelze ve věci provádět další dokazování. Pro řečené přistoupil k zamítnutí žaloby v dotčeném rozsahu. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vyčítajíc krajskému soudu nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozích rozsudcích dovolacího soudu, jež za účelem posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně netrvaly na jednoznačné a nezaměnitelné identifikaci psů prostřednictvím čipů, odkazuje především na ve věci dříve vydaná rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3172/2011 a sp. zn. 28 Cdo 2320/2016. Nadto odvolací soud neosvětlil, z jakého důvodu má za to, že žalobkyně důkazní břemeno neunesla, a rovněž rezignoval na přiblížení úvah vedoucích jej k tomuto úsudku. Zdůrazňuje, že v řízení byla provedena řada důkazů způsobilých její nárok prokázat, pročež není třeba lpět na čipování zvířat. Dále namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dříve provedené důkazy, byť na jejich základě dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Jeho postup se tak protiví § 213 odst. 2 o. s. ř., jakož i judikatuře Nejvyššího soudu (28 Cdo 4178/2007). Dovolatelka brojí též proti postupu odvolacího soudu, nenechal-li zpracovat revizní znalecký posudek, ač byly zjevné rozpory v písemném vyhotovení znaleckého posudku a následné výpovědi znalce. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn