28 Cdo 4895/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4895/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2017 Spisová značka:28 Cdo 4895/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4895.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Neplatnost právního úkonu Měna Dotčené předpisy:§ 37, 498 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4895/2016-204ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Fyzikální ústav AV ČR, v.v.i., IČO: 68378271, se sídlem v Praze 8, Na Slovance 2, zastoupeného JUDr. Karlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 3185/1c, proti žalovaným: 1) Suweco CZ, s.r.o., IČO: 25094769, se sídlem Kostelec u Křížků 156, zastoupené Mgr. Martinem Valo, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, a 2) Národní technická knihovna, IČO: 61387142, se sídlem v Praze 6, Technická 6, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 188.883,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 99/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 26 Co 34/2016-177, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 26 Co 34/2016-177, se v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. 5 C 99/2015-86, v tom znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 188.883,22 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 25. 9. 2013 do zaplacení, a ve výroku III. ruší; současně se ve výrocích I. a IV. ruší i rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. 5 C 99/2015-86, a věc se tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrací k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. 5 C 99/2015-86, ve výroku III. změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 8.969,47 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); prvostupňový rozsudek byl současně potvrzen jak ve výroku I. (ve znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 188.883,22 Kč se specifikovanými úroky z prodlení), tak i ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o solidární zaplacení 188.883,22 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení rovněž druhým žalovaným (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); prvnímu žalovanému bylo dále uloženo, aby žalobci nahradil náklady prvostupňového řízení ve výši 60.822 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 32.447 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); konečně odvolací soud zavázal žalobce, aby druhému žalovanému nahradil náklady prvostupňového řízení ve výši 35.689 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 10.149 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě písemné smlouvy o zajištění a zpřístupnění elektronických informačních zdrojů uzavřené účastníky řízení 27. 9. 2013 se žalobce, coby uživatel, zavázal uhradit ceny za zpřístupnění elektronických informačních zdrojů ve výši sjednané druhým žalovaným, jakožto příjemcem dotace, a to ve prospěch prvního žalovaného, jenž přijal závazek uhradit za ostatní účastníky celkovou cenu za zpřístupnění elektronických informačních zdrojů jednotlivým poskytovatelům licencí. Za rok 2014 se přitom žalobce takto zavázal zaplatit cenu 167.925 EUR. Aniž byl mezi smluvními stranami sjednán měnový kurz, podle kterého měla být předmětná platba v eurech přepočtena na české koruny, účtoval první žalovaný, vyhrazuje si právo doúčtovat cenový rozdíl v závislosti na vývoji měnového kurzu, žalobci zaplacení smluvní ceny nikoliv v eurech, nýbrž v českých korunách, a to částkou 4.533.942,60 Kč, jež byla uhrazena ještě před uzavřením smlouvy, a to již dne 25. 9. 2013. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy smluvní strany nesjednaly způsob přepočtu smluvní ceny ujednané v eurech na české koruny, je třeba za využití ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 254/2004 Sb.“), provedenou platbu přepočíst směnným kurzem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni uskutečnění platby. Poněvadž uvedený kurz ke dni provedení platby (25. 9. 2013) činil 25,875 Kč/EUR, odpovídá smluvené ceně 167.925 EUR částka 4.345.059,375 Kč. Zaplatil-li tedy žalobce prvnímu žalovanému na úhradu smluvené ceny dne 25. 9. 2013 částku 4.533.942,60 Kč, pak se první žalovaný dle závěrů odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi přijatou platbou a částkou odpovídající přepočtu ceny sjednané v eurech na české koruny směnným kurzem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby (tj. co do částky 188.883,22 Kč) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu. Žalobě proto v uvedeném rozsahu vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním první žalovaný. Dle obsahu dovolání brojil vůči té části výroku II. napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku v tom znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 188.883,22 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda lze smluvní závazek k plnění vyjádřený v cizí měně bez konsensu smluvních stran na způsobu jeho přepočítání na české koruny splnit úhradou v české měně a jaký měnový kurz je v takovém případě namístě použít. Poukazoval na okolnost, že zákon č. 254/2004 Sb., aplikovaný při řešení vznesené otázky odvolacím soudem, otázku kurzu, jenž má být použit při přepočítání smluvního závazku vyjádřeného v cizí měně na měnu českou, neřeší, když jeho cílem je toliko stanovení limitů pro povolené hotovostní platby, a to za účelem zabránění tzv. „praní špinavých peněz“. Uváděl, že směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou slouží pouze vedení účetnictví, přičemž neodráží skutečné obchody s cizími měnami (cizí měnu nelze nakoupit za kurz vyhlašovaný Českou národní bankou), a proto jej nelze použít na posuzovaný přepočet ceny smluvené v eurech na české koruny. Namítal rovněž, že žalobce byl ve smyslu ustanovení § 728 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), povinen nahradit prvnímu žalovanému veškeré náklady spojené s obstaráním potřebných licencí, včetně nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením licenčních poplatků poskytovatelům licencí v eurech. Z uvedeného dovolatel dovozoval, že pro přepočet měn měl být použit kurz platný v době úhrady licenčních poplatků prvním žalovaným, a nikoliv kurz platný v okamžiku poskytnutí plnění žalobcem. Zdůraznil rovněž, že platba částky 4.533.942,60 Kč žalobcem představuje toliko zálohu na smluvené plnění. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně změnil a žalobu o zaplacení 188.883,22 Kč s požadovanými úroky z prodlení zamítl, případně rozsudky soudů nižšího stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření zdůraznil, že úhradu dluhu v českých korunách nepožadoval ani se na ni s prvním žalovaným nedohodl a uskutečnil ji teprve poté, co první žalovaný uvedeným způsobem úhradu dluhu vyfakturoval. Poukazoval též na okolnost, že první žalovaný vystavil na úhradu ceny dne 25. 9. 2013 rovněž konečnou a nikoliv tedy jen zálohovou fakturu. Při absenci smluvního ujednání o způsobu přepočtu smluvní ceny ujednané v eurech na české koruny pak žalobce z ustanovení § 744 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obch. zák.“), a § 4 odst. 3 zák. č. 254/2004 Sb. dovozoval nutnost použití středního devizového kurzu vyhlašovaného Českou národní bankou. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších