28 Cdo 5001/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 5001/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované PHL - Pyramida s.r.o., IČ 281 62 820, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o 34.339.962 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 52/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 17 Co 441/2014-811, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 11 C 52/2005-724, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 34.339.962 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 14.424.005 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III.), jakož i o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu (výrok IV.) a soudní poplatek (výrok V.). Z části tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví žalobkyně v období od 5. 3. 2003 do 29. 2. 2008, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv kompenzace. Vycházel přitom ze zjištění, že se na pozemcích, dle zápisu v katastru nemovitostí vlastnicky náležících žalobkyni, jejíž vlastnické právo nebylo ani v řízení zpochybněno, nachází budova – hotel P. ve vlastnictví žalované. Podrobně se zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků žalovanou a jejími právními předchůdkyněmi, přičemž dospěl k závěru, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání dle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté, co mezi státem a vlastníkem hotelu nedošlo ohledně dotčených pozemků k uzavření kupní ani nájemní smlouvy, vypověděla Česká republika dne 26. 2. 2003 výpůjčku výzvou adresovanou oprávněnému subjektu, čímž byl uvedený závazkový vztah ze strany státu ve smyslu § 662 odst. 2 obč. zák. ukončen. Relevantními neshledal ani tvrzení žalované, že hotel na pozemcích toliko vlastní, avšak neprovozuje, pročež z jeho činnosti nikterak neprofituje, neboť v řízení nejde o vydání prospěchu plynoucího z provozování hotelu P., avšak užitku, jehož se žalované dostává užíváním dotčených pozemků bez právního důvodu. Je tudíž podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. povinna žalobkyni takové bezdůvodné obohacení vydat. Obvodní soud nepřitakal žalované ani stran jejích tvrzení o vydržení práva trvalého užívání k předmětným pozemkům a nedůvodnou shledal taktéž námitku rozporu uplatněného práva s dobrými mravy. Při určování výše a rozsahu bezdůvodného obohacení pak vyšel ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka nižší než žalobní žádání, návrhu žalobkyně z části vyhověl a ve zbytku jej zamítl. K odvolání obou účastnic přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 17 Co 441/2014-811, ve výroku I., jakož i v zamítavém výroku II. v části napadené odvoláním a v nákladových výrocích III. - V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Toliko doplnil, že nemohlo dojít k vydržení práva trvalého užívání žalovanou, neboť se nejedná o právo věcné, nýbrž obligační, jež vzhledem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vydržet nelze. Tvrdí-li pak žalovaná, že vydržela právo odpovídající věcnému břemeni spočívajícímu v trvalém bezplatném užívání pozemku, upozorňuje odvolací soud na skutečnost, že v katastru nemovitostí nebylo naznačené oprávnění zapsáno, a s ohledem na prokázané okolnosti nelze ani uvažovat o dobré víře žalované. Maje za případné vycházet při určení rozsahu a výpočtu výše bezdůvodného obohacení ze znaleckých posudků, přitakal městský soud postupu soudu prvního stupně i v tomto směru, a napadený rozsudek tak jako věcně správný potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou části výroku I., jíž byla potvrzena odvoláním napadená část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že se odvolací soud při řešení projednávaného sporu odchýlil od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu. Rozhodl totiž v rozporu s legitimním očekáváním žalované, jež má za to, že na ni přešlo právo trvalého a bezplatného užívání k předmětným pozemkům. Dále městskému soudu vyčítá způsob, jímž se dobral výše tvrzeného bezdůvodného obohacení, neboť vycházel ze znaleckého posudku zhotoveného jím ustanoveným znalcem a nevzal v úvahu posudek předložený žalovanou. Konkrétně namítá nedostatečné rozlišování mezi zastavěnými a nezastavěnými pozemky, postrádá absenci srovnání s obdobnými pozemky zastavěnými stavbou jiného vlastníka a nesouhlasí s použitím cenové mapy pozemků. Rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu o takzvaném funkčním celku, který byl dovozen taktéž na základě znaleckého posudku. Vzhledem k řečenému shrnuje, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jehož rozsudek proto navrhuje v napadené části společně s vyhovujícím výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však přípustné není. Žalovaná předně namítá, že rozhodnutím soudů bylo dotčeno její legitimní očekávání, neboť má za to, že jí jako doposud poslední z řady právních nástupců Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů náleželo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům. Odkazujíc přitom na ustanovení § 879c obč. zák., dobírá se závěru, že se následně stala i jejich vlastníkem. Uvedeným námitkám dovolatelky však nelze přitakat, neboť Nejvyšší soud k problematice práva trvalého užívání již v řadě svých rozhodnutí s ohledem na jeho zvláštní povahu podle § 70 hospodářského zákoníku (bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména pak adresnost) dovodil, že zmiňovaný právní institut (jenž svou povahou není právem věcným) nemůže být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, či ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, ve vazbě na aplikaci § 879c obč. zák. následně tento závěr akceptoval i v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013). Řečené nemůže v souzeném sporu zvrátit ani skutečnost, že stavba dnešního hotelu Pyramida byla vložena do základního jmění společnosti G.E.N., a.s. – jedné z právních předchůdkyň nynější žalované (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011). Je tedy zřejmé, že nalézací soudy nikterak nepochybily, odmítly-li názory žalované, dle nichž je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, jež mělo být v důsledku citovaných zákonných ustanovení transformováno na právo vlastnické (k tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012). Za nepřípadné pak lze označit i argumenty žalované stran vydržení práva odpovídajícího věc