28 Cdo 5089/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5089/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 1. 2018 Spisová značka:28 Cdo 5089/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5089.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 2997 odst. 1 o. z. § 2991 o. z. § 2992 o. z. § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5089/2017-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. V., Ú. n. L., zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, proti žalované J. T., F. n. O., zastoupené JUDr. Monikou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 450/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2017, č. j. 84 Co 1381/2016-139, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2017, č. j. 84 Co 1381/2016-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 170.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 11. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 10. 3. 2014 uzavřel se svým zaměstnavatelem M. H. „smlouvu o bezúročné půjčce“ částky 200.000,- Kč, kterážto byla poukázána na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky přímo na účet žalované, v té době jeho přítelkyni, na čemž se účastníci ústně dohodli. Žalovaná mu vrátila jen částku 30.000,- Kč a nadále mu však přes výzvu dluží 170.000,- Kč. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 9 C 450/2014-114, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54.417,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Po provedeném dokazování především dovodil, že žalobci se ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a že v řízení bylo prokázáno jen to, že žalobce si od M. H. na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 3. 2014 zapůjčil odněj bezúročně částku 200.000,- Kč, kterou měl vrátit do 30. 9. 2014, a že tato částka byla vetřech splátkách poukázána na účet žalované. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z účastnické výpovědi žalované zjistil, že „účastníci v té době společně podnikali ve fitnesscentru“, že „ona do toho vložila stroje a on se nabídl, že sežene peníze na zaplacení nájmu za prostory k podnikání“, že „peníze, které si žalobce půjčil od pana H., převedl na její účet, protože pracoval u pana H., kam byl převeden z Úřadu práce, a nemohl tedy legálně podnikat“, že „s žalobcem společně podnikali a také spolu žili“, že „žalobce měl k účtu, který společně založili v březnu 2014, dispoziční právo, když chtěli začít podnikat, potom se rozešli a z tohoto podnikání si každý vzal to, co do toho vložil“, že „žalobce z předmětného účtu vybíral na kartu, platil si z něho mobil, nájem za garáž“, nechával si na něj posílat peníze od bratra a i od pana H., taktéž bratovi z něj posílal peníze a bratr jemu“, že „částka asi 96.000,- Kč byla použita na nájem a zbytek na vybavení, které si žalobce po skončení podnikání odvezl“, že žalovaná zaplatila žalobci asi 60.000,- Kč jako výnos z podnikání a na společné hospodaření, že z něj platila též tři společné dovolené během roku a že při skončení podnikání se účastníci dohodli, že „jsou vyrovnáni“. Výpověď žalované potvrzují podle soudu jí předložené listinné důkazy, z nichž vyplývá, že žalobce ohledně fitcentra jednal s dodavateli, objednával vybavení, jako zmocněnec žalované byl přítomen při kontrole provedené pracovníky magistrátu a podepsal a převzal vyhotovený protokol. S tím koresponduje i výpověď svědka P., který několikrát ve fitcentru viděl v dopoledních hodinách žalobce sedícího u recepce a uvádějícího do něj klienty. Dále soud zjistil, že k účtu žalované, který byl zrušen ke dni 19. 8. 2014, měl žalobce plná dispoziční práva, že z něj prováděl platby i výběry, a to i v době, kdy žalovaná (dle výkazu vyhotoveného jejím zaměstnavatelem) byla v práci; konkrétně se jednalo o výběr z bankomatu dne 9. 4. 2014 ve výši 3.000,- Kč, o platbu kartou dne 10. 4. 2014 ve výši 10.040,- Kč a o výběry z bankomatu dne 18. 4. 2014 ve výši 6.000,- Kč a dne 23. 5. 2014. Je tedy zřejmé, že žalobce převedl finanční prostředky zapůjčené od M. H. na účet, k němuž měl dispoziční právo, jež také využíval, neboť prováděl výběry a platby, takže nebylo prokázáno, že by částka 200.000,- Kč byla použita pouze žalovanou. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároku žalobce nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná částku 200.000,- Kč užila výlučně pro svou potřebu a tak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila (a v jaké výši). Navíc vzal soud v úvahu, že účastníci v té době žili ve společné domácnosti, takže některé nákupy, které byly z předmětného účtu hrazeny (např. v obchodním domě Tesco, Globus, u čerpacích stanic atd.) byly zřejmě určeny pro společnou potřebu. Pokud pak žalobce měl za to, že zaplacením částky 30.000,- Kč žalovaná svůj dluh vůči němu uznala, což žalovaná ve své účastnické výpovědi popřela s tím, že mu jednak předala i další částky a že tyto peníze byly určeny pro společnou potřebu a „něco žalobce vložil do podnikání“, pak soud dovodil, že tato tvrzení žalované nebyla vyvrácena žádným důkazem a že naopak žalobce svá tvrzení neprokázal (ke svým tvrzením nenavrhl žádné důkazy, přičemž nesouhlasil se svojí účastnickou výpovědí). K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 84 Co 1381/2016-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9.939,- Kč k rukám advokátky JUDr. Moniky Koubové. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalobce ani přes poučení soudu neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, tedy, že účastníci sjednali její podstatné obsahové náležitosti, případně další vedlejší náležitosti. Bylo sice nesporné, že na účet žalované byla složena částka 200.000,- Kč, avšak pokud žalovaná uvedla, že část z ní „vrátila“, nehovořila o splátce zápůjčky, nýbrž že takto plnila v rámci společné spotřeby (hradila dovolené), popř. žalobci poskytla výnos ze společného podnikání. Dále odvolací soud zdůraznil, že jde-li o nárok z bezdůvodného obohacení, byly podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 rozšířeny případy tzv. výluk z bezdůvodného obohacení. Jednou z takových výluk je situace, kdy k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělo stát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcela vědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitého právního důvodu (na rozdíl od situace, kdy se totéž stalo např. v důsledku omylu, případně v pochybnostech o dluhu apod.); jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu. Podle odvolacího soudu uvedené odpovídá - není-li prokázáno, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o zápůjčce - skutkovému stavu zjištěnému v posuzovaném případě, neboť žalobce prokazatelně úmyslně poskytl částku na účet žalované, tedy vědomě plnil „nedluh“, aniž by byl jakkoliv uveden v omyl, případně byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo byl nesvéprávný (§ 2997 odst. 2 o. z.). Žalobce tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 2997 odst. 1 o. z. nemá. Bylo proto nadbytečné zabývat se dokazováním tvrzení, jimiž se uplatněnému nároku bránila žalovaná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek „má po právní stránce zásadní význam, když závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně otázky existence bezdůvodného obohacení při neprokázání právního titulu poskytnutého plnění)“. Namítá, že bylo-li v řízení nepochybně zjištěno, že zajistil připsání částky 200.000,- Kč na bankovní účet žalované, bylo na ní, aby prokázala, že pro to existo