28 Cdo 5143/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5143/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:28 Cdo 5143/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5143.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Lhůty Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 9 odst. 1,2,6 předpisu č. 428/2012Sb. § 3036 o. z. § 243d písm. a) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 2. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.2.2018III.ÚS 715/18JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto10.7.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5143/2017-91 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické ve Veselí, se sídlem ve Veselí 21, IČ 433 80 611, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, za účasti Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 18/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2017, č. j. 1 Co 83/2016-71, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 35 C 18/2016-44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu účastník řízení vydal ve výroku specifikované pozemky v k. ú. P. u S. (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit účastníku řízení na náhradě nákladů řízení částku 1.353,50 Kč (výrok II.). O nevydání předmětných pozemků žalobci předtím rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016, č. j. SPU 064658/2016/520100/Krška/R5264, z důvodu, že návrh na jejich vydání byl u tohoto správního orgánu podán opožděně; zjistil totiž, že výzva k jejich vydání byla povinné osobě doručena dne 5. 6. 2013, že k uzavření dohody nedošlo a že návrh podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), byl žalobcem podán až dne 15. 12. 2014, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Soud prvního stupně v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v němž žalobce tvrdil, že rozhodnutím správního orgánu byl dotčen na svých právech, a nesouhlasil s tím, že lhůta pro podání návrhu podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou prekluzivní, nýbrž lhůtou pořádkovou, poukázal na to, že lhůta podle tohoto ustanovení je jako lhůta prekluzivní chápána i doktrinálně v komentářové literatuře (Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Wolters Kluwer, dostupný v systému ASPI), že tento názor odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 81/97, v němž byla obdobná lhůta podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. označena za lhůtu propadnou, přičemž správnost tohoto názoru byla potvrzena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS - st. 7/98, s nímž koresponduje i judikatura Nejvyššího soudu [rozhodnutí ze dne 27. 11. 1997 (správně 1998), sp. zn. 2 Cdon 316/96], a že ve vztahu k charakteru lhůty podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. není důvodu se od takovéhoto pojetí odklánět, neboť koncepce lhůt dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. a dle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je plně srovnatelná (obě lhůty se shodně týkají podání návrhu k orgánu veřejné moci za účelem vydání autoritativního rozhodnutí poté, co nedošlo k dobrovolnému uzavření dohody o vydání věci na základě výzvy oprávněné osoby, bez explicitní zmínky o prekluzivní povaze lhůty); „odlišný přístup by vedl k nelegitimní nerovnosti mezi osobami oprávněnými podle zákona č. 428/2012 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Dále soud podotkl, že „i kdyby se u § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. přes výše uvedené skutečně nejednalo o lhůtu prekluzivní, nemohlo by se ani tehdy jednat o lhůtu pořádkovou, ale o lhůtu promlčecí“, a že účastník řízení se zmeškání této lhůty žalobcem dovolal, a soud by byl proto povinen k promlčení přihlédnout. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1 Co 83/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit dalšímu účastníku řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.583,- Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, zejména s tím, že je zapotřebí analogicky vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu citovaných soudem prvního stupně, jelikož není žádný důvod činit rozdíl v zákonné úpravě lhůt v obou zmiňovaných zákonech, neboť koncepce lhůt v nich uvedených je shodná až na jejich délku a plně srovnatelná, založená na stejných principech. Uzavřel, že v žádném případě nemůže jít o lhůtu pořádkovou, neboť v takovém případě by bylo možno podat návrh k pozemkovému úřadu kdykoliv, což odporuje zcela zásadně principu právní jistoty, přičemž takováto úprava rozhodně nebyla ani úmyslem zákonodárce, a že i kdyby nešlo o lhůtu prekluzivní, nemohlo se jednat o jinou lhůtu než o lhůtu promlčecí, přičemž promlčení bylo účastníkem řízení namítnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (jež dle svého obsahu směřuje proti jeho výroku I.), jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „jaký je charakter lhůty podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. (zda se jedná o lhůtu prekluzivní, promlčecí či pořádkovou)“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o lhůtu prekluzivní, a namítá, že na posouzení charakteru této lhůty nelze bez dalšího vztáhnout závěry učiněné Ústavním soudem ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., který byl přijat v jiné době a za jiné situace, a že tyto závěry nelze aplikovat ani analogicky. Poukazuje na to, že i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v § 583 stanovil, že k zániku práva (prekluzi) dochází jen v případech v zákoně uvedených a že tuto zásadu ještě posílil zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle jehož § 654 odst. 1 platí, že „nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně“; „tendence je tedy“ - podle dovolatele - „taková, že k zániku práva (prekluzi) může dojít jen v případech v zákoně výslovně stanovených, čehož si byl zákonodárce patrně vědom, když v určitých případech (§ 9 odst. 1, § 10 odst. 1, § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedl, že v důsledku nedodržení lhůty nárok zanikne“. Závěry Ústavního soudu ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., nelze podle něj použít i proto, že v tomto zákoně zánik práva uplynutím lhůty upraven nebyl, a tudíž bylo možné charakter lhůty v § 5 odst. 4 tohoto zákona dovozovat jen výkladem. Zákon č. 428/2012 Sb. však v citovaných ustanoveních zánik práva v důsledku uplynutí lhůty upravuje výslovně. Dovolatel je tedy přesvědčen, že pokud je v zákoně výslovně uvedeno, že v některých případech právo uplynutím lhůty zaniká, nelze výkladem tento zánik práva dovozovat v případech jiných, které výslovně uvedeny nejsou, a že lhůta podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být posuzována ani jako promlčecí, protože to zákon nestanoví. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí“. Účastník řízení se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zj