28 Cdo 555/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 555/2025-116 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 16 918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 207 852 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 368/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 68 Co 230/2024-80, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 603,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 7. 5. 2024, č. j. 27 C 368/2023-50, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 207 852 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem I dovolání, spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné, učiněné v rozporu s rozhodovací praxí, považuje posouzení, že jeho nárok byl promlčen. Poukazuje na nutnost zohlednit mimořádnou povahu restitučních nároků a ve vztahu k restituentům užít výkladu promlčení co nejpříznivějšího. Uplatnění námitky promlčení žalovaným považuje v poměrech posuzované věci za výkon práva rozporný s dobrými mravy. 3. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření. 4. V replice k vyjádření žalobce setrval na podaném dovolání a v něm vymezeném důvodu, pokládaje rozhodnutí soudu za formalistické a nezohledňující jedinečnost jeho postavení. Poukázal na souvislost nároku s dříve projednávaným nárokem uplatněným jeho bratrem, namítaje, že informaci, že jeho nárok nebude uspokojen, obdržel od žalovaného až krátce před zahájením řízení (listopad 2023). Má za to, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit v dovolání uplatněnou argumentaci. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; z rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022). V podmínkách úpravy institutu promlčení účinné do 31. 12. 2013 (k aplikaci této právní úpravy viz přechodné ustanovení § 3036 o. z.) Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že obecná tříletá promlčecí doba v případech restitučních nároků, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012). 10. Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. například tehdy, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022). 11. Dospěl-li na podkladě v přítomné věci učiněných zjištění odvolací soud k závěru, že dovolatelem (žalobcem) uplatněný nárok je promlčen, nelze než shledat, že se nikterak od výše nastíněných závěrů rozhodovací praxe neodchýlil. O situaci (judikaturou aprobovanou), že by snad povinná osoba (žalovaný) hodlala na restituční nárok plnit a z jejího jednání by dovolatel mohl nabýt přesvědčení, že dojde k dobrovolnému uspokojení nároku, v posuzované věci nejde. Ze skutkových reálií přítomné věci lze akcentovat zjištění, že dovolatel zdědil restituční nárok již v roce 1997 a od tohoto okamžiku byl až do roku 2023, kdy se začal dovolávat svého práva, (až zarážejícím způsobem) nečinný. Od roku 2012 nebyl vůči žalobci učiněn žádný krok, jejž bylo by lze vyložit jako jednání o poskytnutí náhrady, pročež odvolací soud dospěl k závěru, že promlčecí doba marně uplynula v roce 2015, tj. po třech letech naprosté pasivity jak povinné, tak i oprávněné osoby. Lze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatel sám na aktivní snahu v procesu uspokojení svého restitučního nároku rezignoval, právo u soudu uplatnil se značným časovým odstupem od doby, kdy ustala jakákoliv snaha státu jeho nárok vypořádat, pročež žalobě nebylo lze – z důvodu promlčení – vyhovět. 12. Odvolací soud nikterak nepochybil ani ve vztahu k posouzení otázky rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, když neshledal žádné mimořádné okolnosti takový závěr odůvodňující. Jak výše uvedeno, dovolatel byl od roku 1997, kdy zdědil restituční nárok, zcela nečinný, a pokud vyzval žalovaného k uspokojení restitučního nároku v roce 2023, učinil tak až v době, kdy bylo předmětné právo promlčené. Nadto se ze žádných v řízení provedených důkazů nepodává, že by se povinná osoba vyjádřila v tom smyslu, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala, případně jednala tak, že by takové jednání bylo možné posuzovat jako vážný příslib plnění (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000). Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ani dovolatelem odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, v němž byl zdůrazněn závěr, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak není vyloučen vznik situací, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. O takovou situaci se v posuzované věci také nejedná již proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že právo se promlčelo právě z důvodu neaktivity dovolatele (jeho vinou). 13. Rozhodnutí odvolacího soudu se pak neprotiví ani (další) dovolatelem odkazované rozhodovací praxi vyjadřující se k užití korektivu dobrých mravů pouze obecně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96), či toliko akcentující vstřícný přístup k restitučním věcem (nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS