28 Cdo 5587/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5587/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2018 Spisová značka:28 Cdo 5587/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5587.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Pozemní komunikace Stavba Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 4428/2012Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5587/2017-174 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Biskupství ostravsko-opavské, IČO: 654 68 953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 10/2015 a 23 C 39/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, t a k t o : I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, se zrušuje ve výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, jakož i ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení; současně se v celém rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části, jíž se napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, a ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, jimiž soud prvního stupně zamítl žaloby na znovuprojednání věci v občanském soudním řízení a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. SP19829/2014-571102, č. j. SPU 578877/2014/NM, a ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. SP6343/2014-571102, č. j. SPU 228182/2015/Uh, v tom smyslu, že se účastníku nevydávají ve výrocích rozsudků identifikované části pozemků parc. č. XY, v k.ú. XY (ve věci sp. zn. 23 C 10/2015), resp. pozemky parc. č. XY v k.ú. XY (sp. zn. 23 C 39/2015); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí pozemkového úřadu, podle nichž mají být účastníku coby oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) vydány jím požadované pozemky včetně pozemků, jež jsou předmětem tohoto řízení, jsou správná. Jako nedůvodnou přitom vyhodnotily i argumentaci žalobce, že vydání pozemků oprávněné osobě brání překážka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že jde o pozemky zastavěné. V případě pozemků (jejich částí vymezených geometrickými plány) v k.ú. XY 1 (rozhodnutí sp. zn. 23 C 10/2015) odvolací soud uzavírá, že vodní díla na těchto pozemcích, jež představují koryto vodních toků, nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, nýbrž součástmi pozemků, a to jak s ohledem na své určení (ochrana pozemků, na nichž se nacházejí, před působením přírodních vlivů), tak i stavební provedení. Předmětné pozemky v k.ú. XY rovněž nejsou zastavěny stavbou v občanskoprávním smyslu a překážkou jejich vydání – dle závěru soudů nižších stupňů – není ani okolnost, že se na pozemcích nachází lesní cesta, jež – jde-li o její stavební provedení – je toliko úpravou povrchu pozemku, jeho zpevněním; přitom nejde o místní komunikaci, nýbrž nanejvýše o „neveřejnou“ účelovou komunikaci, zbudovanou a užívanou především k obhospodařování lesních pozemků. Žalobce, jenž napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za neřešenou otázku, s uplatněním další argumentace, považuje posouzení, zda je dána překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v tom případě, kdy se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“). V případě dalších pozemků, na nichž se podle zjištění soudů nachází lesní cesta, dovolatel namítá, že při řešení otázky, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, se odvolací soud opomněl zabývat rozhodnými kritérii samostatnosti věci; přitom je zpochybňován i závěr, že jde o neveřejnou cestu sloužící toliko obhospodařování (žalobci vydávaných) lesních pozemků. Je-li cesta účelovou komunikací, jde podle dovolatele o komunikaci veřejně přístupnou, nehledě na omezení plynoucí z dopravního značení na této komunikaci. Přitom dovolatel dovozuje, že v případě pozemků může být dána i judikaturou dovozená restituční výluka spočívající v jejich povaze jako veřejného statku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a vyhověl podané žalobě, že se účastníku předmětné pozemky nevydávají, eventuelně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Další účastník řízení považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání proti němu za neopodstatněné; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalobce projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda, popř. v jakém rozsahu je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – ve vztahu k vodním dílům ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. – byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu slu