28 Cdo 567/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 567/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2012 Spisová značka:28 Cdo 567/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.567.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 87/1991Sb. § 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 567/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. L. V., a b) J. V., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným 1. Výzkumnému ústavu geologického inženýrství, státnímu podniku v likvidaci, zaniklému bez právního nástupce, a 2. České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1.419.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, se ve výrocích II. až IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :Žalobci se původní žalobou, směřující proti prvnímu žalovanému, a dále proti Ministerstvu hospodářství ČR, domáhali dvou nároků, jednak zaplacení částky 1.419.700,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého dle tvrzení žalobců poskytnutím plnění na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991 mezi žalobci a subjektem označeným ve smlouvě jako Československý stát – Výzkumný ústav geologického inženýrství, s. p., když žalobci museli následně splnit restituční povinnost vydáním předmětu koupě (souboru nemovitostí) skutečnému vlastníkovi, a dále náhrady škody (ve výši 971.793,- Kč) spočívající v investicích vložených do předmětných nemovitostí v průběhu jejich držby; ohledně tohoto nároku vzali v průběhu řízení žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Městský soud v Brně prvním rozsudkem v této věci ze dne 27. 3. 2001, č. j. 54 C 103/96-152, žalobu na zaplacení částky 2.391.493,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 44 Co 54/2002-178, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu výhrad k označení žalovaných. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované náhrady za zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na § 19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení (druhá žalovaná), neboť první žalovaný zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala předmětnými nemovitostmi z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, když toto vlastnické právo nabyla na základě pravomocného rozsudku, a uvedené nemovitosti převedla do dispozice žalobců na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti dobrovolně vydali, učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44 Co 282/2004-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným změnil tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formálně změnil a řízení zastavil (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), neboť Městský soud v Brně veden nesprávným právním názorem o procesním nástupnictví druhé žalované ve vztahu k zaniknuvšímu prvnímu žalovanému vůbec nerozhodl o zastavení řízení. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v odvolacím řízení pak vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007 (§ 6 a násl. zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve spojení s § 21a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok ve výši 1.419.700,- Kč není vůči druhé žalované důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 489 ve spojení s § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák.), ani z titulu odpovědnosti státu za škodu (§ 489 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). S odkazem na § 457 obč. zák. a § 5 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, dovodil, že smluvní stranou smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byl první žalovaný, který tedy ve věci byl i pasivně legitimován, nikoliv stát, který ani neodpovídá za závazky zaniklého státního podniku. Odpovědnost státu za škodu žalobci dovozovali z toho, že zakladatel státního podniku (prvního žalovaného) – bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj – s převodem předmětných nemovitostí dal souhlas, aniž by dostatečně zkoumal právní vztahy k převáděnému majetku. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu upravoval v době sporného převodu pouze zákon č. 58/1969 Sb. jako předpis speciální, vylučující z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti aplikaci obecné úpravy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, sešit 8, ročník 2006, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, dospěl k závěru, že souhlas bývalého Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj (§ 1 odst. 2 zák. opatření č. 364/1990 Sb.), jakožto zakladatele státního podniku, s převodem majetku (předmětných nemovitostí) není úředním postupem při výkonu moci; žalobci se tedy uplatněného nároku z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. domáhat nemohou. Žalobci podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2008, č. j. 28 Cdo 966/2008-315, odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 připomněl, že postup zakladatele státního podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. a takové rozhodnutí nemůže ani zakládat odpovědnost státu za škodu ve smyslu citovaného zákona. Orgán státu totiž při udělování této výjimky nevystupoval jako nositel veřejné moci, nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl tomuto státnímu podniku svěřen, tedy oprávnění, které náleží vlastníku, jenž rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím. Dovolací soud navíc ani neshledal existenci příčinné souvislosti mezi zmíněným udělením výjimky a vznikem škody. Dospěl tedy k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Ke stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 29. 12. 2009, č. j. I. ÚS 2443/08-327, zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 966/2008-315, stejně jako rozsudek Krajského soudu č. j. 44 Co 282/2004-228. Ústavní soud konstatoval, že právní zástupce stěžovatelů v řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili takové instrumenty, které by bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce. V dané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o nesprávný úřední postup. Mezi stěžovateli a státem se zde jedná o soukromoprávní vztah a bylo na obecných soudech, aby posoudily upla