28 Cdo 5762/2017 – Nejvyšší soud

28 Cdo 5762/2017-466 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO: 42396565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Rybářství Třeboň Hld. a. s., IČO: 46678191, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, za účasti vedlejších účastníků na straně druhé žalované: 1) ODEON, a. s., IČO: 63486725, se sídlem v Brně, Josefská 425/25, a 2) JIVIS, a. s., IČO: 60849959, se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 422/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017, č. j. 7 Co 87/2017-390, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně druhé žalované nemá žádný z účastníků a vedlejších účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016, č. j. 34 C 422/2015-301, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním území L. u V., pozemků v katastrálním území P. u B., a pozemků v katastrálním území V. (dále jen „předmětné pozemky“). Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání druhá žalovaná (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. soud zkoumá naplnění podmínek, za nichž lze ve smyslu § 7 odst. 1 cit. zákona v následujícím restitučním řízení vydat žalobci nemovitou věc, k níž se domáhá určení vlastnického práva státu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále dovolatelka nastolila i otázku dobré víry právnické osoby jednající kolektivním statutárním orgánem, při jejímž řešení – dle mínění dovolatelky – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc v této souvislosti zejména na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a 22 Cdo 4057/2013). Vedle toho pak dovolatelka vymezila i otázku, zda v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je uplatnitelná námitka vydržení, pokládajíc tuto otázku za otázku dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) v jí vymezených právních otázkách. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle ust. § 3 cit. zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. Pouze ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačních ustanovení (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, nebo již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). V situaci, kdy v řízení o projednávané věci před soudy nižších stupňů nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu osobám, na které byly předmětné nemovitosti náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (a kdy v tomto řízení nevyšly najevo ani žádné další konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, přičemž dovolatelka není ani dobrověrným nabyvatelem předmětných nemovitostí – viz dále), se odvolací soud od shora uvedené judikatury nikterak neodchýlil, včetně té, v souladu s níž se nezabýval detailně dalšími otázkami, jež by mohly být případně významné až v následujícím (restitučním) řízení o vydání věci, mimo jiné i zmiňovanou otázkou naplnění podmínek podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb