28 Cdo 579/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 579/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2001 Spisová značka:28 Cdo 579/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.579.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY 28 Cdo 579/2000 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. P., a 2) O. P., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 15 C 423/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, č.j. 11 Co 243/99-247, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou dne 31. 10. 1995 u Okresního soudu Plzeň-město se žalobce domáhal uložení povinností žalovaným uzavřít s ním dohodu o vydání věcí nemovitých blíže popsaných v petitu žaloby. Tvrdil, že v důsledku rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 1979, sp. zn. 1 T 6/79, byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody a propadnutí majetku. Na základě tohoto pravomocného výroku nabyl čsl. stát - Národní výbor Města P. ku dni 21. 12. 1979 vlastnické právo k domu a došlo rovněž k zániku práva osobního užívání pozemku, které mu k stavebním parcelám a zahradě příslušelo. Hospodářskou smlouvou č. Rp A 3316 ze dne 27. 8. 1979 převedl ke dni 1. 9. 1979 Národní výbor města P. uvedený rodinný domek s garáží, včetně oplocení a porostů do správy Bytového podniku města P. Kupní smlouvou ze dne 25. 10. 1979 registrovanou tehdejším Státním notářstvím P. dne 9. 11. 1979 pod č.j. R I 479/79 odprodal pak Bytový podnik města P. uvedený rodinný domek žalovaným. Dohodou uzavřenou mezi žalovanými a ObNV P. ze dne 17. 12. 1979 registrovanou tímtéž notářstvím pod R II 259/79, bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům, které pak podle § 872 o.z. se změnilo na vlastnictví. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 Rt 121/91, ze dne 19. 3. 1991, byl žalobce rehabilitován a současně byl zrušen shora uvedený odsuzující trestní rozsudek, včetně všech dalších rozhodnutí v této trestní věci na ně obsahově navazující a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce tvrdil své postavení oprávněné osoby, jakož i včasnost výzvy, kterou u žalovaných uplatnil právo na vydání věcí, a to dílem proto, že nemovitosti byly žalovanými nabyty za cenu odporující tehdejším oceňovacím předpisům, dílem je nabyli při porušení platných předpisů, jmenovitě vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku a § 16 odst. 2 vyhl. č. 56/1975 Sb., o správě národního majetku. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 1. 1999, č.j. 15 C 423/95-210 zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení i o nákladech státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně nesoucí se k postavení žalobce jako osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 19 odst. 1 zák. č. 87/ 1991 Sb., neboť je osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Žalobce zaslal včas výzvu k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud vzal za prokázané, že odpůrci nabyli nemovitosti koupí od Bytového podniku města P. kupní smlouvou ze dne 25.10.1997. Bytový podnik byl oprávněn s těmito nemovitostmi disponovat, neboť hospodářskou smlouvou z 22.8. a 27.8.1979 byly nemovitosti Národním výborem města P., který je měl v prozatímní správě v důsledku jejich propadnutí na základě trestního rozsudku, převzaty do správy Bytového podniku města P. a to v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 vyhlášky č. 86/77 Sb. Bytový podnik mohl potom nemovitosti převést do vlastnictví občanů podle § 15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/75 Sb. o správě národního majetku. Ke kupní smlouvě byl udělen potřebný souhlas podle § 16 odst. 2 téhož předpisu Národním výborem města P. dne 31.10.1979 č.j. Byt 1589/79/252/V 10. Kupní smlouva byla registrována rozhodnutím Státního notářství P. dne 9.11.1999 č.j. R I 479/79. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že převod vlastnictví nebyl v rozporu s právními předpisy a to ani pokud se týká pozemků, tvořících s převáděnými stavbami funkční celek, neboť k těmto pozemkům bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání v souladu s ustanovením § 11 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Odvolací soud vycházel ze závěru, že při převodu nemovitosti podle ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. jde o lhůtu pořádkovou, nikoli hmotněprávní, jejíž nedodržení by mohlo mít za následek neplatnost následného aktu, učiněného s větším a bezdůvodným prodlením předání. Podle § 5 odst. 2 k postupu dle odst. 1 mělo dojít nejdříve až po uplynutí tří měsíců od právní moci výroku o propadnutí. Jestliže odsuzující rozsudek byl vyhlášen 31.1.1979 a nabyl právní moci v průběhu února 1979, pak vzhledem k tříměsíční lhůtě nejde o neúměrný průtah v předání správy, došlo-li k ní hospodářskou smlouvou z 22. 8. 1979. Dále na základě ustanovení § 5 odst. 7 vyhlášky č. 86/ 1977 Sb. odvolací soud dovodil, že orgán prozatímní správy měl možnost převést věc, nešlo však o povinnost takto postupovat. NV města P. mohl proto postupovat podle ustanovení § 5 odst. 1 uvedeného předpisu a nemovitost převedl do správy Bytového podniku města P. Odvolací soud rovněž neshledal, že by nabytí věci bylo v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Tento závěr učinil po zhodnocení obsahu znaleckého posudku vyžádaného v této věci a slyšení znalce. Podle odvolacího soudu žalovaní splňovali kriteria přijatá pro výběr kupce, takže nelze dovodit, že by ve srovnání s jinými uchazeči byli protiprávně zvýhodněni. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě nebyl splněn ani jeden z předpokladů uvedených v § 4 odst. 2, zakládajících povinnost fyzické osoby vydat věc oprávněnému podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, zda ustanovení § 11 odst.1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. lze vztáhnout i na případy, kdy z prozatímní správy byly Národním výborem města P. převedeny nemovitosti do správy Bytového podniku města P. a ten pak tyto nemovitosti prodal žalovaným podle § 15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst.3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel poukazoval na smysl a účel vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku a vyhl. č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku. Dovolatel vychází ze skutečnosti, že pokud bylo záměrem NV města P. nemovitost prodat do vlastnictví občana, měl postupovat podle § 5 odst. 7 vyhlášky č. 86/1977 Sb. a nemovitost převést přímo občanovi. V daném případě však Bytový podnik města P. po převodu nemovitosti do jeho správy tuto prodal žalovaným podle § 15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku. Podle názoru dovolatele je nutno převod správy uvedeného majetku ze správy prozatímní do správy trvalé považovat za neplatný pro rozpor se zákonem . Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nevycházel z ustanovení § 11 vyhl. č. 86/1977 Sb., a že v důsledku toho došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na skutečnost, že ustanovení § 11 vyhlášky č. 86/77 Sb. zahrnovalo jisté omezení v podobě vyloučení určité kategorie osob z nabývání věcí. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako s