28 Cdo 602/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 602/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2023 Spisová značka:28 Cdo 602/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.602.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb. čl. 36 předpisu č. 2/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 6. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1636/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 602/2023-194 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupena Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 318/2020, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156, t a k t o: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 65 C 318/2020-78, změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě zamítl (soud prvního stupně je přiznal ve výši 72 452 Kč s příslušenstvím a co do částky 77 548 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), konstatuje zároveň, že ve správním řízení vedeném u Městské části Praha 2, Úřadu městské části, odboru správních agend pod sp. zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 29/2016 byl v důsledku nesplnění povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice řízení. 3. Žalobkyně předestřela otázku, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (zejména významu předmětu řízení pro účastníka) je postačující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o přestupku podle § 34e odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve formě konstatování porušení práva ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, ze dne 26. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Dovozovala případně, že ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci otázka významu předmětu řízení pro účastníka, coby kritéria sloužícího určení odpovídající formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Kladla dále otázku, zda formulace výroku o konstatování porušení práva má zahrnovat odkaz na zákonnou normu upravující právo na spravedlivý proces a taxativní výčet všech fází správních i soudních řízení, jež trvala nepřiměřeně dlouho. Mínila, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena, poukazovala přitom též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne 24. 2. 2015, 30 Cdo 820/2014, a na rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura. Vytýkala rovněž, že ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – o. s. ř.), nebyla poučena o odlišném právním názoru odvolacího soudu, a upozorňovala, že soud přihlížel k přípisům banky, jejichž poskytnutím byla porušena ochrana „advokátního tajemství“. 4. Žalovaná měla za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, přiznal-li žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve formě konstatování porušení práva, ačkoliv jí negativní výsledek řízení musel být již od počátku znám (nebyla tak ohledně výsledku řízení v nejistotě). Odkazovala přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 (publikovaný pod č. 55/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010 (publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura), a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010. Poukazovala též na judikaturu, dle níž omezuje-li se nejistota účastníka pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, vyvrací taková okolnost vznik nemajetkové újmy (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, publikovaný pod č. 126/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). 5. Podle § 237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) zajišťuje právo na spravedlivý proces (mimo jiné přiměřenou délku řízení) dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen – „ESLP“) pak vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě, tzv. autonomním způsobem a její čl. 6, garantující právo na spravedlivý proces, se aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, § 69 až 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Ustálená judikatura dovolacího soudu pak uvedená východiska promítla do závěru, dle něhož do věcné působnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy spadá i přestupkové řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, publikovaný pod č. 17/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3587/2018, nebo komentářovou literaturu – Kmec, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář /online/, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012). Rozhodovací praxe přitom vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek ve