28 Cdo 634/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 634/2003 citace  Název judikátu:Osoba povinná k poskytnutí náhrady podle zákona o půdě. Pozemkový fond České republiky. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2003 Spisová značka:28 Cdo 634/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.634.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 20 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 16 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 18a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 317/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 634/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. K. a B) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., zastoupenému JUDr. L. Š., o poskytnutí náhrady, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 288/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.12.2002, č.j. 25 Co 396/2002-126, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Od ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 20.11.2000 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být původně žalovaným uložena povinnost zaplatit částku 321 330,- Kč jako náhradu za nemovitost č.p. 2 v B. Tvrdili, že žalovaní jsou podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„) povinni poskytnout náhradu podle § 14 a 15 zákona o půdě za nevydané stavby a trvalé porosty. Podle žalobců rozhodnutím Pozemkového úřadu v M. B. ze dne 29.5.1996, č.j. 3877-1195/92/H1 96 nebylo přiznáno J. K. jako oprávněné osobě podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě vlastnictví mimo jiné k nemovitosti č.p. 2 v B. Výše uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.9.1997. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.11.2001, č.j. 7 C 288/2000-67 v odstavci I. žalobě vyhověl a v odstavci II. vůči žalovaným České republice - Okresnímu úřadu M. B. a Ministerstvu zemědělství ČR, žalobu zamítl. K odvolaní žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností, pro které jsou dědicové původního vlastníka oprávněni žádat náhradu za nevydané nemovitosti podle zákona o půdě. Zaujal právní názor, že je nutno za pomocí analogie postupovat podle § 20 odst. 2 věty poslední zákona o půdě i tam, kde jde o náhradu podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, avšak nelze zjistit právnickou osobu povinnou k poskytnutí náhrady ani jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2.9.2002, č.j. 7 C 288/2000-110 žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou právními nástupci svého zemřelého otce J. K., který byl oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, a to na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 29.6.1996, č.j. 3877-1195/92 H1/96, které nabylo právní moci dnem 6.9.1997. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že otec žalobců není vlastníkem nemovitostí zde uvedených, neboť předmětné nemovitosti byly na základě přídělové listiny přiděleny J. a L. F., E. B. a V. a B. Č., kteří nejsou povinni je vydat. Vzal za prokázané, že původní vlastník pozbyl předmětné nemovitosti na základě výměru Zemského národního výboru v P. ze dne 3.12.1947, č.j. XIII. – 1/10 168-1947 na základě § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy. Proti tomuto výměru podal zástupce pana M. K. odvolání, jemuž Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 18.7.1950 nevyhovělo. Dne 22.7.1949 vydal Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství přídělovou listinu, na jejímž základě bylo dnem 18.10.1949 vloženo vlastnické právo k těmto nemovitostem přídělcům - fyzickým osobám. Rovněž vzal za prokázané, že otec žalobců uplatnil podle zákona o půdě svůj požadavek o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti u žalovaného a to výzvou ze dne 13.6.1996. Dovodil, že předmětný majetek nebyl jměním Národního pozemkového fondu, nýbrž byl ve vlastnictví státu a Národní pozemkový fond jej pouze spravoval. Uzavřel, že při vyloučení postupu podle § 16 zákona o půdě je nutno analogicky použít § 20 odst. 2 zákona o půdě, podle něhož nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu Pozemkový fond ČR podle § 18a odst. 2 zákona o půdě. Ohledně způsobu plnění soud prvního stupně rozhodl, že jde o peněžité plnění, přičemž částka 319.641,40 Kč představuje náhradu za nevydané stavby v souladu se znaleckým posudkem znalce P. B. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2002, č. j. 25 Co 396/2002-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak jej potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu právnickou osobou, která předmětné nemovitosti převedla na osobu, jež jí není povinna podle zákona o půdě vydat, je Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství. Ten byl zřízen podle § 6 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle vládního nařízení č. 70/1945 Sb. šlo o právnickou osobu, způsobilou k právům a právním činům, která byla zrušena zákonem č. 98/1950 Sb. tak, že podle § 1 odst. 2 tohoto zákona jeho působnost přešla dnem 1.1.1951 na ministerstvo zemědělství a na národní výbor a podle § 3 tohoto zákona se její jmění sloučilo dnem 1.1.1951 se všemi právy a závazky bez likvidace. Odvolací soud dospěl k závěru, že přenesení působnosti Národního pozemkového fondu podle § 1 odst. 2 zákona č. 98/1950 Sb. je ve své podstatě jen změnou pravomocí, které zrušený Národní pozemkový fond vykonával jako orgán státu. Zaujal názor, že přenesení pravomoci státu z jednoho orgánu na jiný nelze považovat za právní nástupnictví. Za právního nástupce podle § 16 odst. 2 zákona o půdě nelze považovat ani osobu, která převzala jmění fondu podle § 3 zákona č. 98/1950 Sb., neboť nešlo o jmění zkonfiskovaného majetku. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy nelze určit osobu povinnou k poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, lze za pomoci analogie aplikovat § 20 odst. 2 zákona o půdě. Uzavřel, že Pozemkový fond ČR je podle § 18a odst. 2 zákona o půdě povinen poskytnout žalobcům náhradu za nevydané nemovitosti ve výši požadované žalobci. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně určení právního nástupnictví po zrušeném Národním pozemkovém fondu a stanovení subjektu povinného k poskytnutí náhrady za pomoci analogie použitím § 20 odst. 2 věty poslední zákona o půdě. Podle dovolatele jde o otázku zásadního právního významu. Namítal, že za situace, kdy nelze určit subjekt povinný k poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, nelze analogicky použít § 20 odst. 2 věty poslední zákona o půdě a dovodit, že náhradu má poskytnout Pozemkový fond. Poukazoval na skutečnost, že pokud zákon o půdě některé otázky neupravuje, nelze jeho ustanovení vykládat a aplikovat extenzivním způsobem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním na