28 Cdo 658/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 658/2025-534 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M.I.C. ESTATE COMPANY s. r. o., se sídlem v Olomouci, Stupkova 952/18, identifikační číslo osoby: 06677576, zastoupené Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalovaným 1) J. T. S., zastoupené Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, 2) D. F., zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, 4) M. S., 5) T. S., 6) T. S., žalovaní 4), 5) a 6) zastoupeni Mgr. Janem Špičkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, o zaplacení částky 612.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 140/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. února 2024, č. j. 29 C 140/2021-389, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (bytový dům), a pozemku parc. č. XY, zahrada, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“), v období od 11. 6. 2018 do 7. 5. 2020. V průběhu řízení zemřel původní žalovaný 3), Š. F., pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29 C 140/2021-234, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě původního žalovaného 3) s žalovanou 2) coby jeho právní nástupkyní. 2. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 29 C 140/2021-389, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 612.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 121.880,- Kč a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 86.384,32 Kč (výroky II. a III.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 2) na účet Okresního soudu v Olomouci náklady ustanoveného zástupce v částce, jejíž výše, splatnost a místo plnění budou stanoveny v samostatném usnesení (výrok IV.). Rozhodl rovněž, že žalovaní 4), 5) a 6) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 22.160,- Kč, žalované 2) na účet České republiky – Okresního soudu v Olomouci ve výši, jež bude stanovena samostatným usnesením, a žalovaným 4), 5) a 6) k rukám jejich zástupce ve výši 63.336,- Kč (výroky II., III. a IV.). 4. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2018 v souvislosti s insolvenčním řízením vedeným z důvodu úpadku žalované 1). Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí nastaly ke dni 11. 6. 2018. Žalovaní i po tomto datu předmětné nemovitosti užívali, a to až do dne 19. 5. 2021, kdy byli nuceným výkonem soudního rozhodnutí vystěhováni. Krátce poté, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, započala komunikace mezi žalobkyní a žalovanou 1), respektive její rodinou, o zpětném odkupu těchto nemovitostí, která vyústila v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní dne 14. 5. 2019, v níž se strany zavázaly k uzavření smlouvy kupní nejpozději do 30. 6. 2019, k čemuž nakonec nedošlo. Kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí nebyla uzavřena ani později na schůzce sjednané na 23. 6. 2020, neboť žalobkyně navýšila původně požadovanou kupní cenu. Během jednání o zpětném odkupu předmětných nemovitostí probíhalo u Okresního soudu v Olomouci řízení pod sp. zn. 25 C 94/2019, v němž se žalobkyně domáhala žalobou po žalované 1) vyklizení předmětných nemovitostí a jež dne 29. 1. 2020 skončilo uzavřením soudního smíru s tím, že se žalovaná 1) zavázala dané nemovitosti vyklidit do 1. 6. 2020. Žalovaní však předmětné nemovitosti užívali až do 19. 5. 2021. Na základě výzvy žalobkyně ze dne 7. 10. 2019 žalovaní hradili od října 2019 za užívání předmětných nemovitostí měsíčně částku 20.000,- Kč. Prohlášením žalobkyně coby vlastníka byl s právními účinky ke dni 7. 5. 2020 rozdělen předmětný bytový dům na tři bytové jednotky. 5. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaných vzniknout v období od 11. 6. 2018 do 7. 10. 2019, nelze vyhovět, neboť jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva dle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Konstatovaly, že žalobkyně s ohledem na probíhající jednání o zpětném prodeji předmětných nemovitostí souhlasila s jejich bezúplatným užíváním, jestliže po žalovaných žádné úhrady nepožadovala a svůj nárok uplatnila až žalobou s odstupem téměř tří let. Akcentovaly přitom rovněž, že ke zpětnému odkupu předmětných nemovitostí nedošlo pro jednostranné navýšení kupní ceny žalobkyní před podpisem dané smlouvy, přičemž toto jednání hodnotily jako nepoctivé a rozporné s ustanovením § 6 o. z. Dále pak dovodily, že v období od 8. 10. 2019 do 7. 5. 2020 užíváním předmětných nemovitostí žalovaným na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. nevzniklo. Shledaly totiž, že mezi účastníky řízení byla uzavřena konkludentní dohoda o užívání předmětných nemovitostí jakožto smlouva nepojmenovaná, jelikož žalobkyně dne 7. 10. 2019 vznesla vůči žalovaným požadavek na hrazení úplaty za užívání předmětných nemovitostí od října 2019 v částce 20.000,- Kč měsíčně a žalovaní tento požadavek akceptovali. II. Dovolání žalobkyně, vyjádření žalovaných k dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že jednostranné navýšení kupní ceny není zjevným zneužitím práva, neboť k uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem dne 23. 6. 2020 nedošlo pro nedostatek finančních prostředků žalovaných na odkup všech bytových jednotek. Dle mínění žalobkyně dne 23. 6. 2020 již žalovaní nemohli mít žádná legitimní očekávání týkající se zpětného odkupu předmětných nemovitostí, neboť lhůty uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí i samotná lhůta k vystěhování již uplynuly. Podotkla, že odvolací soud nezohlednil, že na cenu nemovitostí má vliv i běh času a rozdělení bytového domu na samostatné bytové jednotky. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že i případné zjevné zneužití práva žalobkyní při uzavírání kupní smlouvy nevylučuje její zákonný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který nebyl ani předmětem jednání mezi stranami, přičemž tento nárok neoslabuje okolnost, že žalovaní nebyli vyzváni k vydání bezdůvodného obohacení okamžitě po jeho nabytí. Vyzdvihla, že nárokem na vydání bezdůvodného obohacení by disponovala i v případě, byla-li by kupní smlouva uzavřena, pokud by tato výslovně nárok neupravila jinak. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v období od 8. 10. 2019 do 7. 5. 2020 mezi účastníky existoval právní vztah založený konkludentním ujednáním. Sdělení žalobkyně ze dne 7. 10. 2019 pokládá za výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení, kterou nelze vykládat jako nabídku k uzavření nájemní smlouvy či k užívání nemovitosti, neboť takový výklad se příčí prokazatelnému jednání žalobkyně, jež v té době aktivně vedla soudní řízení o vyklizení předmětných nemovitostí. Připomíná, že samotná dobrovolná úhrada bezdůvodného obohacení nemůže vypořádat nároky vyplývající ze zákona, tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce odpovídající tzv. ceně v místě a čase obvyklé. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná 1) se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně. Upozornila, že žalobkyně neunesla vůči žalované 1) břemeno důkazní a břemeno tvrzení, neboť nepředložila jediný důkaz, který by vznik bezdůvodného obohacení žalované