28 Cdo 7/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 7/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2019 Spisová značka:28 Cdo 7/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.7.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Přechod majetku státu na obce Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 172/1991Sb. § 80 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.4.2019IV.ÚS 1114/19JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto21.5.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 7/2019-979USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: XAVEROV trade, a.s., identifikační číslo osoby: 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby: 00064501, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, a 2) PREdistribuce, a.s., identifikační číslo osoby: 27376516, se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 245/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 70 Co 260/2015-932, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2018, č. j. 70 Co 260/2015-970, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 9 C 245/2006-712, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl jak rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tak i jeho výrok v části o nákladech řízení; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda za řízení byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jeho převod (na základě hospodářské smlouvy či opatření nadřízeného orgánu) z právního předchůdce žalobce Drůběžnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku dovozuje nabytí vlastnického práva k pozemkům první žalovaný, s odkazem na ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o tzv. historický majetek obce), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně řešil otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla za obdobné skutkové situace vyřešena nebo ji by měl dovolací soud posoudit jinak); jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ačkoliv co do důvodu dovolání dovolatel formálně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (na nesprávném vyřešení relevantních otázek hmotného práva), těžiště jeho dovolací argumentace – posuzováno podle obsahu dovolání – spočívá v kritice a zpochybnění skutkového stavu, z nějž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. V rozsáhlém dovolání dovolatel brojí zejména proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá (s účinností od 1. 1. 2013) k dispozici žádný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím vznesených námitek (že nebyl prokázán převod – na základě hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu – práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p.) tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze. Odvolací soud se přitom svým rozhodnutím nijak nezpronevěřil ani dovolatelem citované judikatuře, neboť své závěry (o realizovaném převodu práva hospodaření) nezakládá toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabývá (a to i na základě nepřímých důkazů – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000) a při hodnocení provedeného dokazování přihlíží též k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Výtka dovolatele, že soudy nižších stupňů při zvažování toho, zda byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jejichž převod z právního předchůdce žalobce Drůběžnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku dovozuje nabytí vlastnického práva k pozemkům první žalovaný, s odkazem na ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.), se – v rozporu s citovanou judikaturou – nezabývaly následným chováním účastníků, není korektní (z odůvodnění napadených rozsudků se podává opak, byť s hodnocením poté následujících okolností z hlediska závěru o existenci relevantních dokumentů o převodu práva hospodaření dovolatel ztotožněn není). Posouzení, na němž odvolací soud zakládá rozhodnutí o věci samé, tedy nekoliduje ani se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, dle nějž „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu.“ Naproti tomu lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013,