28 Cdo 705/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 705/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2007 Spisová značka:28 Cdo 705/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.705.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1133/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 705/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ M. S., b/ V. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ L., spol. s r. o., 2/ s. m. P., 3/ České republice, jejímž jménem jedná Ú. pro z. s. ve v. m., doručováno územnímu pracovišti v H. K., o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 37/2001,  o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005,  č. j. 23 Co 5/2005-158, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005, č. j. 23 Co 5/2005-158, byl ve výroku I. potvrzen zamítavý výrok (též I.) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 C 37/2001-135, ve vztahu k žalobě na určení, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. 4684/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 13634, dále pozemků parc. č. 5647/2, 8850/2, 3702/32 a 3702/33, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 13635, a konečně pozemků parc. č. 4683/1 a 4683/3, zapsaných na listu vlastnictví č.13636, vše pro obec a katastrální území P., zapsáno u Katastrálního úřadu v P. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce ve věci řešil především konkurenci kupní smlouvy, kterou dne 18. 1. 1964 prodala paní M. K. předmětné nemovitosti (tehdy včetně domu) žalobcům, s darováním, k němuž došlo na základě předchozích nabídek paní K. a stát přijal nabídku daru (opět stejných nemovitostí) dne 24. 3. 1964. Odvolací soud dospěl k závěru, že za právního stavu, kdy od 1. 1. 1951 přestaly být zápisy do pozemkových knih podmínkou nabytí vlastnictví a zůstal jim pouze deklaratorní účinek, se stalo podstatným znění § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích. Text zákona tu podmiňoval platnost kupní smlouvy M. K. s žalobci tzv. poplatkovou revizí. Tato revize měla účinky ex nunc a pokud v mezidobí došlo, na základě nabídek M. K. ze dnů 12. 1. a 19. 3. 1964, k přijetí daru státem dne 24. 3. 1964 – ke zpoplatnění a registraci kupní smlouvy došlo 31. 3. 196 –, pak právní účinky darování nastaly dříve než případná platnost kupní smlouvy, a věci přešly na stát. Odvolací soud nesdílel ani právní závěry žalobců o jejich případném vydržení, neboť nedovodil znaky držby na straně žalobců, došlo-li (již od roku 1965) na předmětných pozemcích k výstavbě sídliště P. Nebyl zde sice teoreticky vyloučen výkon držby prostřednictvím třetí osoby, ale dobrá víra nemohla být vzhledem k výše řečenému založena a navíc bylo třeba vzít v úvahu, že k vydržení mohlo dojít v zásadě teprve až od data 1. 1. 1992. Odvolací soud sice akceptoval, že judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1193/98) připustila započtení doby vydržení i za období před 1. 1. 1992, a to včetně vydržení pozemku ve vlastnictví státu (srov. § 135a odst. 2 o. z. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), ale předpoklady pro eventualitu vydržení neshledal naplněnými. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali podle § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., a to jak s ohledem na předchozí kasační usnesení odvolacího soudu, tak i pro jimi tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tvrdili, že jsou dány dovolací důvody, spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci samé, a v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé připomínali, že důvodem jejich určovací žaloby byla existence duplicitního zápisu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu a že oni sami nemohli mít vědomost o administrativním procesu, který se v minulosti děl nezávisle na jejich znalosti a vůli. Žalobci řádně zaslali tehdejšímu státnímu notářství kupní smlouvu, kterou jako nabyvatelé sjednali s M. K., a tato smlouva byla řádně registrována. M. K. byla tímto projevem vůle jako převodkyně vázána; ke schválení smlouvy odborem vodního hospodářství, zemědělství a lesnictví ONV v P. došlo dne 28. 1. 1964. Výhrada poplatkové registrace podle zákona č. 26/1957 Sb. platila – podle dovolatelů – ex tunc, a naproti tomu relevantní mohla být, ohledně darování státu, až nabídka paní K. z 19. 3. 1964 s přijetím 24. 3. 1964 (obojí ovšem učiněno později, než dovolatelé uzavřeli s paní K. kupní smlouvu). Dovolatelé namítali i nesprávnost právního názoru odvolacího soudu v otázce vydržení. Vycházeli z toho, že nelze vyloučit držbu prostřednictvím třetí osoby; oni sami neměli v mezidobí možnost s pozemky disponovat a na jejich straně přetrvalo tzv. holé vlastnictví, založené na tehdejších předpisech (vl. nař. č. 50/1955 Sb., zákon č. 123/1975 Sb. a další). Dovolatelé uzavřeli, že vše svědčí pro existenci vlastnického práva na jejich straně, a žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se ze žalovaných vyjádřilo pouze statutární město P., které se plně ztotožnilo se závěry odvolacího soudu a žádalo, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, či je případně, dospěje-li k závěru o jeho přípustnosti, zamítl. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě a za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru o přípustnosti dovolání. Tuto přípustnost nebylo možné dovodit z důvodů předchozího kasačního rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2003, neboť ohledně předmětných pozemků rozhodl soud prvního stupně již dříve stejně a právní názor i procesní pokyny odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení směřovaly vůči později již nenapadenému určovacímu výroku II. soudu prvního stupně o vlastnictví čtyř z předmětných pozemků statutárním městem P. Dovolací soud je však toho názoru, že existuje konkrétní oprávnění připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku, neboť posuzovaný právní stav konkurence právních úkonů kupní a darovací smlouvy, obou týkajících se stejných pozemků, nepovažuje ve vztahu ke zjištěným skutečnostem ve své dosavadní judikatuře za řešený. Po tomto závěru o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval nejprve posouzením dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy namítaným nesprávným právním posouzením věci; o druhém z uplatněných dovolacích důvodů bude pojednáno níže. V rámci shrnutí rozhodných právních skutečností dovolací soud připomíná, že – M. K. nabídla státu darování předmětných pozemků dvakrát, a to (vždy s řádnou identifikací) ve dnech 12. 1. 1964 a 19. 3. 1964, - dne 18. 1. 1964 sjednala M. K., opět ohledně týchž pozemků, se žalobci kupní smlouvu (formou notářského zápisu), schválenou příslušným odborem ONV 28. 1. 1964, - dne 24. 3. 1964 přijal stát, prostřednictvím finančního odboru již řečeného ONV, nabídku daru pozemků učiněnou M. K.; vše bylo provedeno na tehdy používaných formulářích, - konečně pak dne 31. 3. 1964 došlo k tehdejší tzv. poplatkové registraci kupní smlouvy Státním notářstvím v P. pod sp. zn. PR 63/64. K uzavření kupní smlouvy mezi M. K. jako prodávající a žalobci jako kupujícími je záhodno zopakovat, že v době kontraktu nebyla podmínkou účinnosti tohoto právního úkonu intabulace, tedy konstitutivní zápis do tehdejších pozemkových knih; ta byla opuštěna již dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (tzv. „střední“). Platilo tedy ustanovení § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí již samotnou smlouvou, není-li umluveno jinak anebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů. V nyní posuzované věci však právě takový zvláštní předpis existuje. Šlo o zákon č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, jenž byl zrušen až dne 1. 4. 1964, v souvislosti s nabytím účinnosti o