28 Cdo 71/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 71/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2020 Spisová značka:28 Cdo 71/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.71.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 14.04.2006 do 31.12.2012 § 11a odst. 1,2 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 71/2020-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) S. R. H., narozeného dne XY, bytem XY, b) M. H., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 39/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ve výrocích I. a II. [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků se žalobci dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví o velikosti podílu každého z nich id. ½ z celku, a to pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY (výroky I. a II.)] tak, že „jde pouze o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY“, a ve zbývající části výroků I. a II. jej potvrdil; dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.595 Kč a odvolacího řízení ve výši 26.015 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Martina Kölbla (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona o půdě (správně dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve spojení se zákonem o půdě), že o jejich nárocích na vydání odňatých pozemků bylo rozhodnuto rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, č. j. PÚ 1854/01/10, 1854/01/11, 1854/01/4, 1854/01/4, 1854/01/5, 1854/01/7, 1854/01/8 a 1854/01/9, tak, že se jim nevydávají pozemky nacházející se v k. ú. XY (s tím že jim náleží náhrada dle § 11 a §11a zákona o půdě), z nichž v prvním ze dne 8. 10. 2015, č. j. PÚ 1854/01/7, pravomocném dne 13. 10. 2015, dospěl správní orgán k závěru, že pozemky nelze vydat z důvodu jejich zastavění veřejnými komunikacemi, a dále proto, že k jejich částem bylo zřízeno právo osobního užívání. Žalobci se žádných veřejných nabídek pozemků neúčastnili, aktuální zůstatková výše zbylého restitučního nároku každého ze žalobců činila v řízení před soudem prvního stupně částku 36.419,48 Kč, přičemž v odvolacím řízení učinili účastníci nesporným, že žalovaná eviduje aktuálně nárok každého ze žalobců ve výši 49.667,42 Kč. Nabídkou pozemků vyhlášenou žalovanou na území České republiky bylo v odvolacím řízení dále prokázáno, že v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018 zařadila žalovaná do veřejné nabídky 6.030 pozemků s cenou do 33.240 Kč, včetně pozemků na území XY. Spornou mezi účastníky zůstala před soudy obou stupňů jen otázka, zda žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě či svévolně. Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, dovodil, že uplatnili-li žalobci restituční nárok na vydání odňatých pozemků v roce 1991 (správně zřejmě v roce 2001), přičemž však o tomto nároku bylo rozhodnuto poprvé až v roce 2015, a to pouze o jeho menší části, nemohli se žalobci veřejných nabídek konaných „do přibližně poloviny roku 2015“ vůbec účastnit, čímž byla jejich možnost domoci se vydání odpovídajícího náhradního pozemku dosti omezena. Byť žalovaná o dalších částech restitučního nároku žalobců rozhodla v letech 2016 až 2018, je nesporné, že o přibližně polovině těchto nároků dosud nerozhodla. Tímto postupným rozhodováním o restitučních nárocích žalobců a tím, že o jejich podstatné části nebylo dosud rozhodnuto, byla žalobcům ztížena možnost domoci se ve veřejných nabídkách takových náhradních pozemků, které by svou rozlohou a kvalitou odpovídaly pozemkům nevydaným, zejména pozemků o větší rozloze nebo pozemků, jež spolu územně souvisí. Za takového stavu nelze dle odvolacího soudu po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se veřejných nabídek účastnili, neboť s evidovanou výší nároku by se mohli postupně ucházet jen o pozemky, které hodnotě ani rozloze odňatých pozemků neodpovídají, a možnost dosáhnout odpovídající náhrady poté, co bude rozhodnuto o celém jejich nároku, by si převodem takových pozemků fakticky ztížili či zcela znemožnili. Při uvažované „restituční tečce“ a zužujícímu se počtu vhodných náhradních pozemků nelze žalobcům vytýkat, že v průběhu řízení přistoupili na možnost převodu náhradního pozemku o malé výměře a nízké hodnotě, který byl původně součástí veřejné nabídky. Odvolací soud uzavřel, že „chování“ žalované při vyřizování restitučního nároku považuje shodně se soudem prvního stupně nejen za liknavé, ale „rovněž za jednání nesoucí znaky libovůle“, a že „soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobě na nahrazení projevu vůle žalované o převodu náhradních pozemků vyhověl“. Žalobci v odvolacím řízení nárokovaný náhradní pozemek o výměře 47 m2, vedený jako trvalý travní porost, je podle zjištění odvolacího soudu ve vlastnictví České republiky s příslušností Státního pozemkového úřadu s ním hospodařit, není zatížen věcnými právy ani plombami, přičemž jeho cena dle znaleckého posudku činí 940 Kč, a je tudíž k převodu vhodný. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení „otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“ a to: 1) „zda lze hodnotit jednání žalovaného při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob jako liknavé či svévolné za situace, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejné nabídky náhradních pozemků“, a 2) „zda může být délka správního řízení při rozhodování soudu o tvrzené liknavosti žalovaného, jako jediné kritérium pro vyhovění žalobě oprávněné osoby na bezúplatný převod náhradního pozemku“. Dovolatelka k otázce ad 1) namítá, že soudu předložila seznam 5.350 pozemků nabízených ve veřejných nabídkách, přesto však soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby se účastnili veřejných nabídek, neboť s evidovanou výší nároku by se mohli ucházet jen o pozemky, jež neodpovídají hodnotě ani rozloze požadovaných pozemků. V daném případě však nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá § 11a zákona o půdě (tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu), z čehož dovozuje, že podáním žaloby si žalobci přivodili výhodnější postavení oproti oprávněným osobám postupujícím dle zákona a že tím došlo k nepřípustnému rozlišování mezi restituenty na ty, na něž je kladen požadavek účasti ve veřejných nabídkách, a na ty, kteří si mohou vybrat a získat konkrétní pozemek jeho „zažalováním“, přestože jeho převodu mohli dosáhnout ve veřejné nabídce. Napadené rozhodnutí odvolacího soud je tak dle dovolatelky v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž vyslovil, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, a rovněž v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 337/2019, sp. zn. 28 Cdo 585/2012 a sp. zn 28 Cdo 5389/2014, a další judikaturou vztahující se k posouzení liknavosti a diskriminace žalované.