28 Cdo 710/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 710/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2023 Spisová značka:28 Cdo 710/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.710.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Závaznost rozsudku Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb. § 161 odst. 1 o. s. ř. § 159a odst. 3 o. s. ř. § 132 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2078/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 710/2023-177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované B, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 101/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 54 Co 206/2022-130, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2022, č. j. 23 C 101/2021-86 [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných a rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 2. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že předmětné pozemky z vlastnictví státu přešly do vlastnictví právního předchůdce žalované Z. Č. na základě pravomocných soudních rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co 378/2012-346, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2012, č. j. 23 C 182/2010-290), za účelem uspokojení jeho nároku na vydání „jiných“ (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) plynoucího z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu. Z. Č. (jako prodávající) následně ve dnech 13. 12. 2012 a 28. 12. 2012 uzavřel s žalovanou (kupující) kupní smlouvy o převodu pozemků získaných v rámci restitučního řízení, a to včetně pozemků, které jsou předmětem této žaloby. Navzdory zjištěnému pochybení ve správním řízení (kdy bylo později konstatováno, že Z. Č., spolu s dalšími tam označenými osobami, není oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k majetku, jehož původním vlastníkem byl J. M. B.), kdy je aktuálně posuzována i trestněprávní odpovědnost některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019), nelze podle odvolacího soudu přijmout žalobkyní zastávanou tezi, že se Z. Č.(potažmo žalovaná, na základě s ním uzavřených kupních smluv) nestal vlastníkem předmětných pozemků (že pozemky zůstaly ve vlastnictví státu, České republiky). Titulem nabytí vlastnického práva Z. Č. k předmětným pozemkům není smlouva (jíž bylo by lze poměřovat ustanoveními o platnosti právních úkonů), nýbrž konstitutivní pravomocná rozhodnutí státního orgánu (soudu) o nabytí vlastnictví ve smyslu § 132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“), která nebyla změněna či odklizena (cestou mimořádných opravných prostředků), jsou závazná pro účastníky řízení a pro jejich nástupce a v tomto rozsahu i pro všechny orgány (§ 159a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), tedy i pro soudy v nyní projednávané věci, jíž se na straně žalobkyně účastní univerzální právní nástupce žalovaného z původního řízení (Pozemkového fondu České republiky) a na straně žalované singulární nástupkyně tehdejšího žalobce Z. Č., kupující B. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 („o nemožnosti přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř.“), dále pro řešení právní otázky dle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vtělené do rozsudku soudu, kterým je nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření takové smlouvy, uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany, a konečně pro řešení právní otázky, zdali „titulem pro převod vlastnického práva k náhradnímu pozemku je rozsudek o nahrazení projevu vůle samotný (nikoliv tedy smlouva), kterou považuje za rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud nevyřešenou, event. za otázku, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. 4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. V posuzované věci nelze mít za naplněný předpoklad přípustnosti dovolání pro údajný odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, již jen proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. V obou rozhodnutích přitom vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro s