28 Cdo 756/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 756/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:28 Cdo 756/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.756.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § 8 o. z. § § 11a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 756/2023-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o zaplacení částky 4 944 997 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 145/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 4 944 997 Kč odůvodňujíc žalobu tvrzením, že se žalovanému coby nástupci oprávněné osoby s právem na převod náhradních zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 229/1991 Sb.“), dostalo při uspokojování nároku převodem vybraných pozemků mimo veřejnou nabídku více, než činila hodnota jeho restitučního nároku; žalovaný pozemky za zlomek jejich obvyklé ceny následně převedl do vlastnictví třetí osoby, navrácení v předešlý stav není možné a žalobkyně proto požaduje náhradu za „přečerpání“ restitučního nároku z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 17 C 145/2020-123, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 101 522,30 Kč (výrok I.), co do částky 4 843 474,70 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že žalovaný jako nástupce oprávněné osoby, jejíž restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, byl prostřednictvím veřejných nabídek uspokojen jen částečně, měl nárok na převod pozemků v administrativní ceně (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.) 296 001,27 Kč, zatímco na základě soudních rozhodnutí (i s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení ve věci převodu pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, a v němž soud – po kasaci předchozích „vyhovujících“ rozhodnutí dovolacím soudem – žalobu zamítl), se mu dostalo pozemků v ceně 292 025,17 Kč (a kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 C 247/2016-717, žalobkyni již dříve doplatil 3 302,73 Kč). Přitom soud prvního stupně odmítl žalobkyní vznesený požadavek na přecenění jí označených pozemků (v katastrálním území XY) s odkazem na ustanovení § 132 odst. 2 občanského soudního řádu a odůvodnění, že i o této otázce již bylo závazně rozhodnuto předchozím rozhodnutím o převodu těchto pozemků žalobci k uspokojení jeho nároku. Uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalovaného představuje toliko částka 101 522,30 Kč, jež koresponduje kupní ceně uvedené ve smlouvě, jíž žalovaný prodal třetí osobě shora označené pozemky v katastrálním území XY, které sice ponejprve nabyl rozhodnutím soudu do vlastnictví, ovšem později soudy žalobu na jejich převod zamítly (vycházejíce z jiného ocenění pozemků a závěru, že žalobcův restituční nárok byl již vypořádán). K tomu soud prvního stupně – vedle § 2991 odst. 1, 2 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – odkázal i na § 3001 odst. 1 a § 1926 o. z., pokládaje žalovaného za „poctivého příjemce pozemků“, které následně zcizil a v reakci na uplatnění nároku žalobkyní včas provedl volbu vypořádání bezdůvodného obohacení vydáním toho, co utržil prodejem pozemků. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši korespondující obvyklé ceně pozemků soud označil soud za neopodstatněný. 3. Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, shora označený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně (směřujícímu proti jeho výroku II. a akcesorickému nákladovému výroku III.) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Po rozsáhlé reprodukci skutkových a právních závěrů odvoláním napadeného rozhodnutí i podání obou procesních stran považoval odvolací soud za zásadní a pro rozhodnutí určující posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení prizmatem ustanovení „§ 1 odst. 2 o. z.“ Přitom akcentoval, že žalovaná dlouhodobě neplnila své povinnosti a žalobcův nárok zůstával neuspokojen jen v důsledku její liknavosti, pročež žalobci nezbylo, než se domáhat uspokojení restitučního nároku u soudu žalobou na převod konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku. Vedle toho odvolací soud dovozoval, že i disproporce v ocenění pozemků v katastrálních územích XY a XY, jež byla důvodem zrušení soudního rozhodnutí o jejich vydání žalobci, vznikla „pouze a jen jednáním žalobkyně“ (její liknavostí a neuspokojením nároku v přiměřené době po jeho vzniku). Jako nerelevantní odmítl i námitky žalobkyně o účelovosti bezodkladného zcizení pozemků žalovaným, jichž byl žalovaný „oprávněným držitelem“, resp. o neadekvátnosti sjednané kupní ceny. Nadto žalobkyni přičetl k tíži, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila u soudu ještě před uplynutím lhůty, jíž sama určila žalovanému ve výzvě ke splnění dluhu. Za nepřípustný označil i postup, kdy se žalobkyně domáhá peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení i za pozemky, jež byly žalobci vydány dosud nezrušenými soudními rozhodnutími. Po zhodnocení uvedených okolností uzavřel, že v předmětné věci je namístě postupovat „podle tohoto ustanovení“ (o korektivu dobrými mravy, resp. zákazu zneužití práva), pročež právě z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu jako ve výroku věcně správný potvrdil. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také jen „dovolateka“) dovolání (označujíc za vadný i rozsudek soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud nikterak nekorigoval). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, je-li soud vázán (ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu) posouzením otázky týkající se míry uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby a ocenění převáděných pozemků jako náhradních v jiném řízení. Za nesprávné považuje i závěry o dobré víře žalovaného, namítajíc, že žalovaný nebyl poctivým příjemcem (nabyvatelem) náhradních pozemků, pročež nebylo lze aplikovat § 3001 o. z. a při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení není možné vycházet z ceny, jíž žalovaný obdržel při zcizení pozemků, nýbrž z ceny obvyklé (§ 2999 odst. 1 o. z.). Za neřešenou má dovolatelka otázku včasnosti volby podle § 3001 o. z. a otázku prokazování „skutečně utržené hodnoty“ za prodej nemovitostí v situaci, kdy žalovaný převáděné pozemky zcizil bezodkladně po jejich vydání, aniž by vyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a kdy je sjednaná kupní cena jen zlomkem ceny tržní. Dále dovolatelka napadá jako nepřiměřené, nepředvídatelné a rozporné s konstantní judikaturou i odvolacím soudem učiněné konkluze o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy; namítá, že v dané věci se domáhá toliko vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému „přečerpáním“ restitučního nároku (vydáním pozemků vyšší hodnoty oproti jeho nároku), v čemž nelze spatřovat prvky nemravnosti. Dle mínění dovolatelky odvolací soud zaměňuje předmět daného řízení se samotným řízením o vypořádání restitučního nároku, argumentuje-li obecnou povinností žalobkyně vypořádat nároky v souladu s restitučními předpisy a její liknavostí ve vztahu k nároku žalovaného. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k