28 Cdo 809/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 809/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2013 Spisová značka:28 Cdo 809/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.809.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Telekomunikace Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 písm. a, b) předpisu č. 110/1964Sb. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.3.2014II.ÚS 838/14JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto8.7.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 809/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce M. M., N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalované České radiokomunikace a. s., IČ: 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, o zaplacení částky 840.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 186/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012, č. j. 68 Co 587/2011-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2011, č. j. 18 C 186/99-185, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 840.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobci bylo uloženo, aby žalované nahradil náklady řízení (výrok I.); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1050 a 443/1 katastrálního území N. Na těchto pozemcích je umístěno telekomunikační zařízení vybudované v 80. letech 20. stol., nyní vlastněné a provozované žalovanou. Vystavěné zařízení bylo pravomocným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Východočeskou oblast, ze dne 10. 3. 2003, č. j. 156324/02-636/7, posouzeno jako nadzemní telekomunikační vedení ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 110/1964 Sb.“). Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že oprávnění žalované užívat pozemky vlastněné žalobcem a zastavěné předmětným telekomunikačním zařízením vyplývá ze zákonného věcného břemene opravňujícího provozovatele telekomunikačního zařízení zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní telekomunikační vedení a zaručujícího provozovateli právo vstupu a vjezdu na zatížený pozemek za účelem opravy, údržby a změn telekomunikačního zařízení (§ 12 odst. 1 písm. a/, b/ zák. č. 110/1964 Sb.). Uzavřel proto, že se žalovaná užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce na jeho úkor bezdůvodně neobohacuje, neboť tím využívá práv svědčících jí ze zákonného věcného břemene. K námitkám žalobce, že žalovaná nad rámec oprávnění vyplývajících ze zákonného věcného břemene přidává „další zařízení“ a „rozšiřuje“ svou komerční činnost ve prospěch „soukromoprávních subjektů“, odvolací soud doplnil, že z hlediska existence zákonného věcného břemene vzniklého podle zákona č. 110/1964 Sb. je nerozhodné, zda telekomunikační zařízení provozoval stát nebo je v současnosti v tržním prostředí provozuje podnikatelský subjekt. Poukázal přitom na okolnost, že nové právní úpravy realizované zákony č. 151/2000 Sb. a č. 127/2005 Sb. výslovně stanoví, že oprávnění z dříve vzniklých věcných břemen přecházejí na podnikatelské subjekty. Žalovaná, jež provozuje své telekomunikační zařízení na pozemcích žalobce na základě věcného břemene, je tudíž oprávněna užívat zřízené telekomunikační zařízení k uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb, aniž by se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala. Nárok žalobce na přiměřenou náhradu za zřízení věcného břemene ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 zák. č. 110/1964 Sb. pak odvolací soud shledal prekludovaným. Dospěl rovněž k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže nepřipustil změnu žaloby navrhovanou podáním žalobce došlým dne 14. 7. 2011, jímž se domáhal náhrady ušlého zisku z důvodu omezeného využití kapacity hotelu zbudovaného poblíž předmětného telekomunikačního zařízení a náhrady výdajů spojených se zachováním věci a jejími opravami. Za situace, kdy žalobce uvedené nároky skutkově blíže nevymezil (ani nevyčíslil) totiž dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „o. s. ř.“). Konkrétně namítal, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohacuje tím, že na předmětném nadzemním telekomunikačním vedení (plastbetonový domek a anténní věž) zbudovaném na jeho pozemcích má umístěno celkem sedm vysílacích zařízení, jejichž provozováním dosahuje podnikatelského zisku, aniž by za to dovolateli (na rozdíl ostatní poskytovatelů týchž služeb) cokoliv hradila. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03, či ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, vytýkal odvolacímu soudu, že se uvedenými námitkami nezabýval. Vyjadřoval názor, že uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku z důvodu omezeného využití kapacity hotelu provozovaného poblíž telekomunikačního zařízení a na náhradu výdajů spojených se zachováním věci a jejími opravami nepředstavovalo návrh na změnu žaloby. Dovolatel rovněž zrekapituloval závěry vyplývající z jím citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se vztahu bezdůvodného obohacení a výkonu oprávnění vyplývajících ze zákonného věcného břemene a vyjádřil názor, že na rozdíl od posuzovaných případů žalovaná průběžně měnila způsob využití předmětného telekomunikačního zařízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soud prvního stupně svým dřívějším rozsudkem rozhodl ve věci samé jinak; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v do