28 Cdo 827/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 827/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 6. 2022 Spisová značka:28 Cdo 827/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.827.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Vydržení Držba Dohoda o vydání věci Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák. § 134 obč. zák. § 10 předpisu č. 403/1990 Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2195/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 827/2022-1985 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně UNITED BAKERIES a.s., identifikační číslo osoby 289 76 231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Sallerova výstavba Emporium II k.s., identifikační číslo osoby 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 Co 302/2021-1924, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ass.jur. Denise Dietera Riedigera, advokáta se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58. III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“), jeho výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021, č. j. 18 C 190/2009-1875, ve výroku I. o věci samé [ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala ve vztahu k žalovaným 1) a 2) určení vlastnického práva žalované 1) k pozemkům parc. č. 1335/17, parc. č. 1335/29, parc. č. 1335/30, parc. č. 1335/31, parc. č. 1335/38, parc. č. 1337/2, parc. č. 1337/3, parc. č. 1338/1, parc. č. 1338/3, parc. č. 1338/12, parc. č. 1338/20, parc. č. 1338/21, parc. č. 1338/22, parc. č. 1338/23, parc. 1338/29, parc. č. 1338/11, parc. č. 1338/5, parc. č. 1338/17, parc. č. 1338/24, vše v k. ú. Jinonice, a pozemku parc. č. 2744/4 v k. ú. Stodůlky – dále jen „předmětné pozemky“], jakož i ve výrocích pod body II. a III. o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). 2. Soudy takto rozhodly po částečném zrušení jimi dříve vydaných rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení ze dne 13. 12. 2017, č. j. 18 C 190/2009-1535, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578; dovolání proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728) nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, pro porušení základního práva stěžovatelky (žalované 2/) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 3. Odvolací soud, se zřetelem na výsledky provedeného dokazování a Ústavním soudem vyslovený názor, aproboval soudem prvního stupně učiněné posouzení, že při neplatnosti dohod o vydání věci [uzavřených dle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) mezi oprávněnými osobami a Státním statkem hl. m. Prahy, s.p.] pro porušení ustanovení § 10 odst. 4 zákona 403/1990 Sb. (jež zapovídá naturální restituci zastavěných pozemků), nabyly oprávněné osoby vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením (§ 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), poté, kdy se na základě uzavřených dohod v roce 1992 chopily držby pozemků a po celou (desetiletou) vydržecí dobu byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky po právu patří (a jejich držbu jest tedy nutno kvalifikovat jako oprávněnou; § 130 odst. 1 obč. zák.). Takto nabyté vlastnické právo k předmětným pozemkům následně oprávněné osoby kupními smlouvami, uzavřenými v roce 2007, převedly na právní předchůdkyni žalované 2), jež je tak jejich vlastníkem. Žalobě požadující deklarování vlastnického práva státu (žalované 1/) tudíž nelze vyhovět. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení dovolatelkou formulovaných otázek (týkajících se problematiky závaznosti nálezu Ústavního soudu, resp. možnosti odlišného posouzení ve světle doplněného dokazování, jestliže důvodem kasace nálezem Ústavního soudu byl rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; povinnosti provést další navržené důkazy k prokázání relevantních okolností; posouzení omluvitelnosti omylu, potažmo oprávněnosti držby) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že oprávněné osoby nabyly vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, jsouc přesvědčena o tom, že od samého počátku držitelé nebyli (resp. nemohli být) v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Namítá, že v řízení následujícím po vydání kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 tvrdila a navrhovala důkazy k prokázání skutečností vylučujících dobrou víru držitelů, z nichž soudy buď neučinily žádná skutková zjištění, případně tyto důkazní návrhy opomenuly či jejich provedení odmítly s nesprávným zdůvodněním a nevypořádaly se se všemi jejími námitkami a uplatněnou argumentací. 5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovolání