28 Cdo 840/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 840/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 840/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.840.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Podílové spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 1122 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 840/2025-221 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Lounech, Jabloňová 2843, proti žalované E. Ř., zastoupené Mgr. Evou Paterovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, o 58.333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 412/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. dubna 2024, č. j. 16 C 412/2022-179, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 C 412/2022-179, zamítl žalobu o 58.333 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal vydání řečené částky jako bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], jehož se žalované na úkor žalobce mělo dostat užíváním nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, tj. rodinného domu a k němu přilehlé zahrady, nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, a to konkrétně v období od 2. 6. 2021 do 1. 2. 2022. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že podílovými spoluvlastníky uvedených věcí jsou žalobce (podíl id. 1/6), žalovaná (podíl id. 4/6) a bratr žalované (podíl id. 1/6). Z provedeného dokazování obvodní soud vyvodil, že v předmětném období nemovitosti využívala pouze žalovaná a žalobce o jejich užívání neprojevil žádný zájem, neboť o ně nikdy nežádal, neprosil o klíče, nestál o dohodu o spoluužívání s žalovanou (nabízenou dne 1. 3. 2022 v reakci na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení), a naopak se výhradně snažil o vypořádání podílového spoluvlastnictví, aby si mohl následně na části pozemku postavit dům. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, uzavřel, že žalobci by v případě jeho zájmu bylo ostatními spoluvlastníky umožněno realizovat jeho právo, pročež mu nárok na náhradu od žalované nepřísluší. Z toho důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům a právnímu posouzení soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že obvodní soud korektně zohlednil postoj žalobce k možnosti vykonávat vlastnické právo. Námitce žalobce, že obvodní soud pominul jím poukazovanou judikaturu, která překonává rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008, odvolací soud nepřisvědčil, neboť měl za to, že i v aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu je zmíněný rozsudek připomínán a není s ní rozporný. Za nedůvodnou považoval rovněž výtku týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. S ohledem na vyřčené proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (materiálně proti jeho výroku I) brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v rozporu naříkaného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k otázce, zda musí spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, když poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují dalším spoluvlastníkům realizaci jejich práv, nebo i tehdy, když zbylí spoluvlastníci neužívají společnou věc dobrovolně. Odvolací soud, jenž se přiklonil k prvnímu nastíněnému řešení problému, se dle dovolatele odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem zejména v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021, a dále také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč., či ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, Pl. ÚS-st. 48/18. Domnívá se, že přípustnost dovolání lze dovodit také ze skutečnosti, že nastíněná hmotněprávní otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008, z něhož plyne jiný, dle dovolatele nesprávný, výklad nastolené problematiky. Vzhledem k předloženému dovolatel žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze považovat za přípustné, neboť odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, založil-li své rozhodnutí na premise, že neusilování o užívání společné věci vylučuje vznik povinnosti vydat bezdůvodné obohacení mezi spoluvlastníky (při nadužívání podílu) dle § 2991 o. z. 9. Přípustnost nelze spatřovat v tom, že by položená hmotněprávní otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, neboť judikatura dovolacího soudu je v této oblasti jednotná. Obvodní a městský soud ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 hledaly především oporu svého právního názoru, že žalobci nárok na náhradu nenáleží proto, že mu užívání nemovitostí ostatními spoluvlastníky nebylo aktivně znemožňováno a on sám se o užívání nesnažil. Nic takového však ze jmenovaného kasačního rozhodnutí, které je založeno zejména na nedostatku skutkových zjištění, přímo neplyne. Z toho, že je v něm zdůrazňována relevance bránění jedním ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, popřípadě existence poměrů znemožňujících některému ze spoluvlastníků užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, nelze dovozovat vnitřní rozpornost judikatury a ani to, že jedině v těchto situacích by nárok na vydání bezdůvodného obohacení měl vznikat. Nejvyšší soud je totiž ustálen v názoru, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo tehdy, když – ať už technické uspořádání společné věci, nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků – druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu jeho podílu (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený), viz za všechny rozhodnutí Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sb. rozh. obč., a usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023. Příslušná argumentace soudu prvního stupně a soudu odvolacího proto v žádném judikátu Nejvyššího soudu podklad nemá a nelze se domnívat, že je v praxi dovolacího soudu položená otázka rozhodována rozdílně. Ve skutečnosti tak lze spatřovat přípustnost dovolání v odkloně