28 Cdo 845/2011 – Nejvyšší soud

28 Cdo 845/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1) L. P. a 2) T. P., zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem Ph.D., advokátem, 128 00 Praha 2, Apolinářská 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 118/2008 (žalobců L. P. a T. P., zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, PhD. MBA a další účastnice řízení České republiky – Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, Tychonova 1, o vyvlastnění, takto: I.Dovolání odvolatelů se odmítají. II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u Krajského soudu v Plzni dne 4. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se žalobci L. P. a T. P. domáhali zamítnutí návrhu České republiky – Ministerstva obrany na vyvlastnění nemovitostí ve Vojenském újezdě H., a to budovy č.p. 109 a pozemků parc. č. 32 a parc. č. 36 v katastrálním území B. (obec H.), jejichž podílovými spoluvlastníky jsou žalobci. Účastníci řízení České republiky – Ministerstvu obrany nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 7.10.2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010. Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl přezkoumán (včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a, § 205 odst. 2 občanského soudního řádu), bylo přihlíženo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 občanského soudního řádu) a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, protože skutkové i právní závěry Krajského soudu v Plzni byly shledány správnými a odvolací soud je sdílel. Odvolací soud uváděl, že budova č.p. 109 a pozemky parc. č. 236 v katastrálním území B., jehož podílovými spoluvlastníky byli žalobci, byly vyvlastněny rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary z 15. 5. 2008, č.j. SU/9337-1/06/Dr-333, potvrzeným rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje z 15. 9. 2008, č.j. 61/SU/08/Par. Uvedené nemovitosti jsou ve V. H., v němž podle zákonné úpravy může být jen majetek ve vlastnictví státu (s výjimkou majetku vneseného), a to podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb. Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení předcházejícím vyvlastnění uvedených nemovitostí bylo doloženo, že práva k uvedeným pozemkům i stavbě, nacházejícím se ve vojenském újezdu, nemohly vojenské orgány získat od žalobců dohodou ani směnou, spoluvlastníci L. P. a T. P. namítali ve správním řízení, že „existence vojenských újezdů je protiústavní, neboť vojenský újezd k zajištění obrany státu a výcviku ozbrojených tu nesloužil, když záměrem armády České republiky je v současné době snižovat počet zaměstnanců, a to rušením ubytovacích správ a prodáváním služebních bytů i dalších nemovitostí. Odvolací soud poukázal dále na to, že správní orgán rozhodl v této právní věci vyvlastněním nemovitostí s poukazem na ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., a to odnětím vlastnického práva L. P. a T. P. k uvedeným nemovitostem za náhradu, jejíž výše byla určena na základě znaleckého posudku (podle cenových předpisů platných v roce 1991). Na základě zjištění, učiněných ve správním řízení i v soudním řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že ve vyvlastňovacím řízení bylo postupováno správně podle ustanovení § 24 a § 25 i § 28 zákona č. 184/2006 Sb. (zákona o vyvlastnění) i podle ustanovení § 31 odst. 1 a § 73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Odvolací soud byl toho názoru, že „podmínky vyvlastnění byly tu splněny, vyvlastnění bylo realizováno v celospolečenském zájmu a práva spoluvlastníků nemovitostí byla šetřena“, nedošlo tu k dohodě o odkoupení nemovitostí, ani ke směně nemovitostí za dům se zahradou v rekreační i zemědělské oblasti (a to ve městě R.). Na těchto závěrech nic nemění, podle názoru odvolacího soudu, skutečnost, že sporné nemovitosti získali žalobci v restitučním sporu, nerozhodné je i žalobci tvrzené nespecifikování příslušenství vyvlastněného domu a pozemků. Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení soudním zastupoval, dne 19. 11. 2010 a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 13. 1. 2011 podáno u Krajského soudu v Plzni, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 7. 10. 2010, sp. zn. 11 Cmo 140/2010, i rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29. 1. 2010, č.j. 19 C 118/2008-75, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), a to v důsledku „nesprávné aplikace norem hmotného práva upravujících oblast přechodu vlastnického práva k příslušenství nemovitostí“. Podle názoru odvolatelů je v daném případě zásadní otázkou pro rozhodování v tomto dovolacím řízení právní otázka, „zda příslušenství věci přechází na vyvlastňovatele i v případě, že ve vyvlastňovacím titulu nebyla právně významným způsobem projevena vůle vyvlastnit i takovéto příslušenství“. Odvolatelé zdůrazňovali, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení – budova č.p. 109 a pozemky parc. č. 32 a 326 v katastrálním území B. – získali v rámci restitučního řízení a ve vyvlastňovacím řízení „nebyly dodrženy zákonné předpoklady pro stanovení rozsahu vyvlastnění nemovitého majetku, nacházejícího se na území vojenského újezdu. Odvolatelé jsou přesvědčeni, že podle ustanovení § 31 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 73 odst. 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, musí být ve vyvlastňovacím řízení vyvlastněn veškerý nemovitý majetek fyzické osoby, ležící na území vojenského újezdu (tj. všechny tyto nemovitosti a věcná práva k nim). Nemovitý majetek žalobců na území V. H. se však v daném případě neomezuje pouze na nemovitosti uvedené v rozhodnutí o vyvlastnění (tj. na budovu č. p. 109 a na pozemky parc. č. 32 a parc. č. 236 v katastrálním území B.), ale do majetku žalobců patří i další nemovitosti ležící na pozemku parc. č. 236 v uvedeném katastrálním území. Konkrétně se tu jedná o stavby dvou dřevěných kůlen, z nichž jedna leží na pozemku parc. č. 236 a druhá stavba leží na tomto pozemku jen jednou polovinou, podle posudku znalce M. Č. jde podle výsledku provedené sondy o stavby spojené se zemí pevným základem, které jsou vyznačeny na snímku katastrální mapy, byť i nejsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví. Protože u těchto dvou nemovitostí se nejedná o součást věci hlavní, pak podle názoru odvolatelů měly být samostatnou položkou vyvlastňovacího titulu jako samostatné stavby, byť i jde o nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí. Odvolatelé jsou i toho názoru, že „pokud by tyto nemovité stavby (kůlny) byly právně posouzeny jako příslušenství nemovitostí, pak vyvlastňovací titul také neobstojí, neboť by vůle vyvlastnit „i“ příslušenství musela být v takovém případě součástí výroku vyvlastňovacího titulu (který však podle jeho znění definuje jen budovu č.p. 109 a pozemky parc. č. 32 a parc. č. 236 v katastrálním území B.). Dovolatelé jsou toho právního názoru, že k převodu příslušenství věci hlavní, jež je samostatným předmětem právních vztahů a jehož režim bez dalšího nesleduje ze zákona režim věci hlavní, je třeba projevit vůli převést i toto příslušenství, to platí nejen u převodu věcí, ale i při procesu vyvlastnění, a proto v daném případě vyvlastňovací titul trpí závažnou vadou, neboť uvedené stavby nebyly zahrnuty do vyvlastnění. Opačný postup by mohl vést kupř. k založení povinnosti platit nájem či jinou úplatu za umístnění stavby na cizím pozemku, který je ve vojenském újezdu, což nepochybně není předpokládaným účelem právní úpravy vyvlastnění. Ve vyjádření Minis