28 Cdo 86/2026 — Nejvyšší soud

28 Cdo 86/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 86/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.86.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 86/2026-1129 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: O. B., zastoupený JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalované: ARC-H Hradec Králové s. r. o., IČO 63217473, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 887/3, zastoupená Mgr. Terezou Diaz Outlou, advokátkou se sídlem v Plzni, Doudlevecká 495/22, o zaplacení 70 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 155/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2025, č. j. 17 Co 30/2024-1102, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2025, č. j. 17 Co 30/2024-1102, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, potvrdil v části výroku I, dle níž je žalovaná povinna zaplatit žalobci 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, v jakém rozsahu a v jaké výši je povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení vzniklé bezesmluvním užíváním pozemků v jeho vlastnictví tvořících součást lyžařského areálu (zda bezdůvodné obohacení vzniká i užíváním pozemků okrajových či pozemků představujících veřejně přístupné komunikace nebo přístup k dovolatelkou neprovozované budově, případně zda vzniká i mimo zimní sezónu). Měla za to, že odvolací soud nastolené otázky vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V této souvislosti odkazovala na obsáhlou judikaturu, zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2012, či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015. Kladla rovněž otázku, zda soud mohl rozhodnout v rozporu se svým dříve vyjádřeným názorem, aniž ji dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), poučil o následcích neunesení důkazního břemene. Měla za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011. Odvolacímu soudu taktéž vytýkala, že učinil oproti soudu prvního stupně odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval. 3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). V případě funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (funkční areál) – předpokladem jeho existence nemusí být vždy oplocení – vzniká pak bezdůvodné obohacení jeho bezesmluvnímu uživateli (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního užívání lyžařského areálu (funkčně provázaného souboru staveb a pozemků tvořeného liniovými stavbami lyžařských vleků a pozemky sloužícími sjezdovému lyžování) je pak lhostejno, že určité okrajové části jsou užívány méně intenzivně nebo že mimo zimní sezónu probíhá v areálu toliko údržba, případně jeho modernizace či rekonstrukce (k vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního užití lyžařského areálu v obecné rovině srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3207/2021). 6. Posouzení otázky vzájemné funkční provázanosti souboru objektů a pozemků přitom zpravidla úzce koreluje s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu pak podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, jsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru přiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 847/2025). 7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). 8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V souladu s ní totiž dovodil, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení též bezesmluvním užíváním okrajových pozemků žalobce (užívaných coby součást lyžařského areálu méně intenzivně) či pozemku zajišťujícího přístup k dovolatelkou neprovozované budově, v níž je uživatelům areálu poskytováno občerstvení, a že vzniká též v důsledku bezesmluvního užívání lyžařského areálu mimo zimní sezónu, kdy zde probíhá údržba, modernizace či rekonstrukce. Odvolací soud se současně neodchýlil ani od té ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž výše bezdůvodného obohacení (vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty) v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému vynakládanému za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě a čase (stanovenému zpravidla za užití znaleckého posudku