28 Cdo 870/2003 – Nejvyšší soud

28 Cdo 870/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce města P., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 60. 375,- Kč s příslušenstvím a 7.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 136/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, č.j. 29 Co 315/2002-81, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, č.j. 29 Co 315/2002-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.4.2002, č.j. 21 C 136/2000-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Od ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 14.12.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 60. 375,- Kč společně s úrokem z prodlení a rovněž smluvní pokutu ve výši 7. 500,- Kč. Tvrdila, že dne 1.3.1996 uzavřela s žalovaným nájemní smlouvu zn. A/39/947/02, na základě které pronajala žalovanému pozemek za účelem provozování autobazaru a souvisejících zařízení. Podle žalobkyně žalovaný dluží nájemné za období od 1.1.1997 do 30.9.1997 celkem částku 60. 375,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.1.2001, č.j. 21 C 136/2000-28, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že územní plán již existoval v době uzavření předmětné nájemní smlouvy ( tj. v roce 1996 ), proto žalobkyně už tehdy mohla vědět, že na pozemku nebude provozování autobazaru reálně možné, takže účel smlouvy nemůže být naplněn a musela též vědět, že žalovaný při podpisu smlouvy jedná v omylu. Věc posoudil podle § 40 a 49a o.z. Dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je relativně neplatná a jelikož se žalovaný této relativní neplatnosti dovolal, je třeba vycházet z toho, že nájemní vztah mezi účastníky nevznikl. Rovněž neshledal požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení za oprávněný, neboť žalobkyně neprokázala, že by byl pronajatý pozemek ze strany žalovaného v době od 1.1.1997 do 30.9.1997 užíván. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27.9.2001, č.j. 29 Co 309/2001-45, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož žalovaný se nemohl dovolat relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu § 49a o.z. vzhledem ke stanovisku Obvodního úřadu Městské části P. - odboru životního prostředí a rozvoje obchodu ze dne 8.9.1994, v němž bylo uvedeno, že pozemek, na kterém měl být autobazar provozován, je veden jako nestabilizovaný. Podle odvolacího soudu žalovaný tedy už v roce 1994 věděl, že se jedná o rizikový pozemek a v roce 1996 se tedy nemohlo jednat ze strany žalovaného při uzavírání předmětné nájemní smlouvy o jednání v omylu. Dalším rozsudkem ze dne 5.4.2002, č.j. 21 C 136/2000-65, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parcely č. 1464 o výměře 322 m2 v k.ú. L. Vzal za prokázáno, že Obvodní úřad Městské části P., odbor životního prostředí a rozvoje obchodu vydal dne 8.9.1994 souhlasné stanovisko pro provozování autobazaru na výše označeném pozemku s tím, že je veden jako nestabilizovaný. Dále vzal za prokázané, že dne 6.3.1996 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, na základě níž byl předmětný pozemek pronajat za účelem zřízení a provozování autobazaru včetně zařízení s tím souvisejících a to na dobu neurčitou s účinností od 1.3.1996 a bylo sjednáno placení nájemného 80.500,- Kč ročně. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že na pronajatém pozemku žalovaný vybudoval bez stavebního povolení terénní úpravy (zpevněnou plochu), přivezl a na pozemek umístil dočasné stavby - mobilní plechovou buňku, plechovou garáž a chemické WC. Vzal též za prokázané, že dne 3.2.1997 vydal Obvodní úřad Městské části P. rozhodnutí - č.j. OSD 2699/96-Kor, jímž bylo žalovanému uloženo odstranit nepovolené stavby a toto rozhodnutí bylo potvrzeno (změněny byly pouze podmínky pro odstranění stavby) odborem výstavby Magistrátu města P. dne 17.6.1997, č.j. MHMPPO095LIY VYS-2961/97/Ca/Pl. Též zjistil, že žalovaný v době od 1.1.1997 do 30.9.1997 nezaplatil sjednané nájemné. Nájemní smlouvu posoudil podle § 663, § 664, § 671 a § 37 odst. 2 o.z. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 6.3.1996 je platná, neboť neshledal, že předmětem smlouvy by bylo nemožné plnění. Vyslovil, že předmětem smlouvy byl nájem pozemku za účelem zřízení a provozování autobazaru, včetně zařízení s tímto souvisejících. Dovodil, že plnění bylo možné, neboť bylo na žalovaném řádně a včas požádat o vydání stavebního povolení. Uzavřel, že vzhledem k platnosti předmětné nájemní smlouvy vznikla žalovanému též povinnost platit podle této smlouvy sjednané nájemné. O příslušenství pohledávky rozhodl soud v souladu s § 517 o.z. a nař.vl.č. 142/1994 Sb.a lhůtu k plnění určil v souladu s § 160 o.s.ř. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.9.2002, č.j. 29 Co 315/2002-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu ustanovení § 37 odst. 2 o.z. upravuje počáteční nemožnost právního úkonu a mohlo by se jednat o právní nemožnost předmětu plnění v případě, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době učinění právního úkonu. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že umístění dočasných staveb na pronajatý pozemek bylo v době uzavření nájemní smlouvy možné a bylo na žalovaném, aby požádal příslušný úřad o vydání stavebního povolení. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a soudy obou stupňů dospěly, na základě provedených důkazů, k nesprávným skutkovým zjištěním. Poukazoval na skutečnost, že užívání pronajatého pozemku za účelem provozování autobazaru nebylo možné, účel nájemní smlouvy tedy nebyl naplněn. Podle dovolatele šlo o právní úkon neplatný podle § 37 odst. 2 o.z.. Namítal, že pouze stavební úřad je příslušný rozhodovat o umístění dočasných staveb a stanovisko odboru životního prostředí ze dne 8.9.1994 není pro stavební úřad závazné, ale jen informativní. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že bylo na žalovaném požádat příslušný orgán o dodatečné vydání stavebního povolení. Vytýkal soudům obou stupňů, že nepřihlédly k jeho tvrzení o nemožnosti užívání pozemku ke stanovenému účelu na základě předmětné nájemní smlouvy z důvodu překážky územního plánu, tedy nestabilizovaného území. V této souvislosti poukazoval též na rozpor s § 3 o.z. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí ú