28 Cdo 892/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 892/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6 – Hradčany, Tychonova 221/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 78/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 15 C 78/2013-39, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu a pozemku p.č. 122 a pozemku p.č. 122, zapsaných na LV č. 15 pro kat. území D. a obec K. V. u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí zapsána žalovaná, vycházel soud prvního stupně dále ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kdy současně nastaly i právní účinky přídělu – nabytí vlastnického práva. K 1. 7. 2000 byly pak nemovitosti ve vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek tak – dle závěru soudu prvního stupně – mohly k uvedenému dni přejít do vlastnictví obce (žalobce) podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Jelikož však žalovaná užívala nadále nemovitosti v dobré víře, že je jejich vlastníkem a takto nemovitosti držela po dobu delší než 10 let (vlastnické právo žalobkyně prvně zpochybnila až podáním žaloby v dané věci dne 26. 3. 2013), soud prvního stupně uzavřel, že vlastnictví nabyla žalovaná vydržením (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že určil žalobce vlastníkem sporných nemovitostí (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud přijal jako správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce má na žádaném určení práva naléhavý právní zájem, jakož i zjištění a o něj opřené posouzení, že nemovitosti byly přiděleny obci listinou mající povahu přídělové listiny, jež byla vydána dne 28. 10. 1949, kdy obec (žalobce) nabyla vlastnické právo přídělem. Protože předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky a nikoliv České republiky, obec je nemohla nabýt do vlastnictví na základě ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.; jako tzv. přídělový majetek, jenž byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, ovšem nemovitosti přešly do vlastnictví obce podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.). Za nesprávný – s ohledem na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12) a novelizované znění ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (zákonem č. 173/2012 Sb.) – považoval odvolací soud posouzení otázky nabytí vlastnického práva vydržením, uzavíraje, že dobrá víra státu k historickému majetku obcí byla vyloučena (kdy žalobce současně podal žalobu před uplynutím prekluzívní lhůty k 31. 3. 2013). Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že při řešení relevantních otázek nabytí vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalovaná ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně žalovaná (dovolatelka) považuje řešení otázky, zda byl majetek přidělen obci či československému státu, jenž byl následně také na podkladě přídělové listiny zapsán jako vlastník sporných nemovitostí a příslušný národní výbor byl pověřen správou nemovitostí. Pokud by se obec – přes řečené – stala vlastníkem nemovitostí do 31. 12. 1949, měla být věc řešena v režimu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž však vlastnictví na žalobce přejít nemohlo, neboť k 24. 5. 1991 byly nemovitosti ve vlastnictví čsl. federace (ve správě Federálního ministerstva národní obrany) a byly užívány k plnění úkolů obrany státu, jako sídlo Újezdního úřadu vojenského újezdu Hradiště. K tomuto účelu nemovitosti slouží i po zániku federace a i z tohoto důvodu nemohly přejít do vlastnictví žalobce ani podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., kdy však za rozhodné datum pro zkoumání podmínek přechodu nemovitostí do vlastnictví obce pokládá dovolatelka i v tomto případě zásadně den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. 24. 5. 1991, nikoliv 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb.). Podle názoru dovolatelky mohl žalobce nabýt nemovitosti toliko postupem a za podmínek stanovených § 2c zákona č. 172/1991 Sb., jež ovšem nedodržel a proto – podle názoru dovlatelky – nemá na žádaném určení vlastnického práva ani naléhavý právní zájem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o majetek bývalé federace, jenž byl užíván ke specifickým účelům a jenž stát nadále potřebuje k plnění svých funkcí). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. V posuzované věci žalobce žádá deklarování vlastnického práva k nemovitostem, o nichž tvrdí, že jsou přídělovým majetkem obce, který tato obec měla před 1. 1. 1950 nabýt do vlastnictví na základě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Již proto, že jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi skutečným a právním stavem (jak jej tvrdí žalobcem) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Argumentace žalovan