28 Cdo 979/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 979/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:28 Cdo 979/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.979.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Stavební řízení Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 82 odst. 3 předpisu č. 183/2006Sb. § 1114 o. z. § 161 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1778/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 979/2021-465 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 232/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 26 Co 199/2020-427, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11.567,60 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 C 232/2019-378, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků nově oddělených geometrickým plánem vyhotoveným společností AZIMUT CZ s. r. o. pod č. 1513-13/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, a to části dosavadní parcely č. XY označené jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, části dosavadní parcely č. XY označené jako pozemek parc. č. XY a části dosavadní parcely č. XY označené jako pozemek parc. č. XY, a dále pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výroky II. a III.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 132.798,52 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 26 Co 199/2020-427, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23.135,- Kč (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu, a v této souvislosti poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Dovolání považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rovněž pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda jsou nalézací soudy v řízení o nahrazení projevu vůle podle zákona o půdě povinny zabývat se celkovou výší restitučního nároku oprávněné osoby v případě, že hodnota nárokovaných náhradních pozemků nepřekračuje výši dosud neuspokojeného restitučního nároku dané oprávněné osoby uznanou žalovanou. Dále podotýká, že odvolací soud rozhodl o dělení pozemků geometrickým plánem a o převodu takto oddělených částí pozemků na osobu oprávněnou bez souhlasu stavebního úřadu a žalované, což dle názoru dovolatelky koliduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětným pozemkům zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém podrobném vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnil se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Upozornil také, že pokud je restituční nárok dosud neuspokojen ve výši dostatečné pro vydání požadovaných náhradních pozemků, není nezbytné, aby se odvolací soud zabýval celkovou hodnotou restitučního nároku žalobce. Dále pak podrobil kritice nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, který dle mínění žalobce nereflektuje stálost závěrů vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, o něž se opírá právní názor žalobce, a zcela pomíjí restituční rozměr nároku na vydání náhradního pozemku založený ustanovením § 11a zákona o půdě. Upozornil rovněž, že převoditelnost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY byla mezi účastníky řízení nesporná. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskrimin