29 Cdo 1069/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1069/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2023 Spisová značka:29 Cdo 1069/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1069.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Směnka Dokazování Přípustnost dovolání Zajištění závazku Blankosměnka [ Směnka ] Dotčené předpisy:čl. I. § 28 odst. 2 předpisu č. 191/1950 Sb. čl. I. § 48 předpisu č. 191/1950 Sb. čl. I. § 78 odst. 1 předpisu č. 191/1950 Sb. § 118a odst. 3 o. s. ř. § 119a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2692/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1069/2022-424 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Č. c., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému J. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 71/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 5 Cmo 254/2017-387, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2017, č. j. 47 Cm 71/2015-185, uložil žalovanému (J. R.), aby zaplatil žalobci (Č. c.) částku 3.000.000,- Kč s 6% úrokem z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí, směnečnou odměnu ve výši 10.000,- Kč a náklady řízení v částce 150.500,- Kč. Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 17. září 2015, č. j. 47 Cm 71/2015-51, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. 5 Cmo 63/2016-143, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 3. dubna 2014 vystavil žalovaný v XY ve prospěch žalobce dvanáct směnek vlastních, každou na směnečnou sumu 250.000,- Kč, které byly splatné v XY v (označených dnech) období od 17. října 2014 do 2. ledna 2015 (dále jen „sporné směnky“); žalovaný žádnou ze sporných směnek k datu splatnosti (ani následně) neuhradil. 2) Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení sporných směnek [rozuměj ohledně tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly úhradu pohledávek žalobce z titulu kupních cen dodaného zboží (cementu) za společností V. (dále jen „společnost V“), jejímž jediným jednatelem byl (a nadále je) žalovaný]. 3) Žalovaným doložené platby z účtu společnosti V na účet žalobce (za období od 1. dubna 2014 do 31. srpna 2015) „nebyly ztotožněny“ se spornými směnkami; v řízení nebyla doložena ani žádná kvitance či potvrzení o úhradách dílčího dluhu zajištěného jednotlivými spornými směnkami. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 28 odst. 2, § 48 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalovaný neprokázal existenci směnečné dohody o zajištění pohledávek, jejich výše či podmínek splatnosti sporných směnek; naopak vystavení „úplných směnek s pevně stanovenou dobou splatnosti“ svědčí „o povaze směnek jako platebních nástrojů“. Přitom neprovedl důkazy („předkládanými výpisy z účtu“, „novějšími výpisy“ prokazujícími „proběhlé platby žalobci“ a účastnickým výslechem žalovaného), které žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení ohledně důvodu vystavení sporných směnek a plateb na kauzální pohledávky, a to jednak „z důvodu koncentrace řízení“, jednak proto, že by navrhované důkazy „nemohly jednoznačně a bez pochybností určit, která konkrétní směnka měla skutečně zajišťovací charakter ke konkrétním pohledávkám“. Proto soud prvního stupně žalobě o zaplacení sporných směnek zcela vyhověl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 5 Cmo 254/2017-387, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení (druhý výrok). Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu, když v pořadí první rozsudek ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 254/2017-217, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. července 2017, č. j. 47 Cm 71/2015-185, tak, že žalobu zamítl, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. února 2021, č. j. 29 Cdo 1682/2019-299, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědků T. R. (syna žalovaného) a M. Z. (administrativní pracovnice společnosti V), jakož i účastnickým výslechem žalovaného (u odvolacího jednání dne 9. června 2021), výslechem svědka O. M. (zaměstnance žalobce ‒ vedoucího prodejní oblasti Čechy) a listinami založenými ve spise Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 207 EXE 7022/2015, konkrétně inventarizací neuhrazených závazků ke 3. dubnu 2014, přijatými fakturami za sledované období 1. ledna 2013 až 3. dubna 2013 a emailovou korespondencí (č. l. 237-239 označeného spisu) [u odvolacího jednání dne 1. září 2021], dospěl k závěru, podle něhož žalovaný neprokázal [přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 a § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], že by sporné směnky zajišťovaly jen ty závazky společnosti V vůči žalobci, které existovaly ke dni jejich vystavení. V této souvislosti při hodnocení svědeckých výpovědí M. Z. a syna žalovaného přihlédl k tomu, že jmenovaní nebyli osobně přítomni vystavení sporných směnek a vypovídali jen o skutečnostech, které jim sdělil žalovaný. Současně neshledal účelovou ani nevěrohodnou výpověď svědka M.; naopak ji vyhodnotil jako plynulou, přesvědčivou, neobsahující nejasnosti či rozpory, když svědek jasně popsal, kde a za jakých okolností k podpisu směnek došlo, i co bylo důvodem jejich vystavení; jako logickou a ověřitelnou ji vyhodnotil i v tom směru, že sporné směnky zajišťovaly (i) budoucí závazky společnosti V vůči žalobci, když vzhledem k její „platební morálce“ muselo být (a bylo) v zájmu žalobce, aby měl zajištěné zaplacení i nově vznikajících závazků společnosti V, jejichž existence byla s ohledem na obnovení dodávek cementu (po vystavení sporných směnek) jistá. Konečně odvolací soud neshledal důvody pro provedení (dalších) žalovaným navržených důkazů „k prokázání obsahu a důvodů neplatnosti dohody o způsobu postupné úhrady existujících pohledávek společnosti V a zaplacení pohledávek existujících ke dni vystavení směnek“, když „vést dokazování k novým tvrzením uplatněným až v rámci odvolacího řízení by bylo v rozporu se zásadou tzv. neúplné apelace“. Přitom význam vést k těmto tvrzením dokazování, by zde byl jen za situace, kdyby žalovaný unesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly výhradně závazky existující ke dni jejich vystavení, což nebylo v projednávané věci splněno. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když odvolací soud „rozhodl o neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení účastníka podle ustanovení § 120 o. s. ř., aniž by provedl tímto účastníkem navržené důkazy, popř. důkladně odůvodnil, proč považuje tyto důkazy za nezpůsobilé k prokázání tvrzených skutečností“. Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a shrnuje skutkový stav tak, že sporné směnky měly zajišťovat „ručitelský závazek žalovaného vůči žalobci za splnění dluhu společnosti V vůči žalobci existujícího ke dni podpisu směnek“. Odvolacímu soudu vytýká, že odlišně hodnotil (oproti svému předchozímu rozsudku ze dne 18. prosince 2018) provedené důkazy (zejména výpovědi svědků), přičemž přesvědčivě neodůvodnil „odklon od dřívějšího právního posouzení“. Napadené rozhodnutí považuje za nelogické, nespravedlivé, nepřezkoumatelné a neoprávněně zasahující do jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, když odvolací soud neprovedl (popřípadě nehodnotil) žalobcem označené a navržené důkazy k důvodu vystavení sporných směnek a „oslyšel“ argumentaci, podle níž je dohoda o zajištění závazků neplatná. Konečně dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, jde-li o „aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení“, jejichž dodržování je zajišťováno tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti; současn