29 Cdo 1330/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1330/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2009 Spisová značka:29 Cdo 1330/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1330.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1330/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného Mgr. G. H., advokátkou, proti žalované JUDr. Z. R., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně B. o., a. s. v likvidaci, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně                               pod sp. zn. 3 Cm 32/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2006, č. j. 6 Cmo 161/2004-181, takto: I.          Dovolání se odmítá. II.     Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. září 2006,             č. j. 6 Cmo 161/2004-181, potvrdil rozsudek ze dne 18. března 2004, č. j. 3 Cm 32/2003-127, jímž Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně B. o., a. s. v likvidaci (dále jen „úpadkyně“) 45.497 kusů akcií společnosti S. P. a. s., v nominální hodnotě 1 akcie 1.000,- Kč (dále jen „sporné akcie“). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že: 1) žalobce se stal majitelem sporných akcií dne 21. listopadu 1996 a tyto akcie jsou evidovány na majetkovém účtu žalobce vedeného u Střediska cenných papírů (dále jen „SCP“); 2) dne 11. března 1997 (a poté znovu dne 16. května 1997) Krajské státní zastupitelství v H. K. pod sp. zn. KZv 323/97 rozhodlo o pozastavení výkonu práv majitele sporných akcií; 3) žalobce dne 27. května 1997 uzavřel s Ing. A. S. smlouvu o převodu sporných akcií, která obsahovala prohlášení převodce „o shora uvedeném dispozitivním omezení“ a „odkládací podmínku, jež vznik závazku převodce převést akcie do majetku nabyvatele vázala na zrušení tohoto omezení“; 4) Ing. A. S. uzavřel dne 3. března 1998 s úpadkyní smlouvu o převodu sporných akcií, ve které se zavázal tyto převést na úpadkyni s tím, že vznik tohoto závazku je vázán na odkládací podmínku, kterou je pravomocné usnesení o zrušení shora uvedeného omezení; 5) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 1999, sp. zn. 27 K 4/99, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně; 6) žalovaná, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně, sepsala dne                       22. července 2002 sporné akcie do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně; 7) žalobce, aniž k tomu byl konkursním soudem vyzván,  podal žalobu o vyloučení sporných akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně; 8) ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu „omezení převodu akcií trvalo“ a žalobce byl stále na majetkovém účtu u SCP zapsán jako majitel sporných akcií. Odkazuje na ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ustanovení § 155 odst. 2 a § 156 odst. 8 obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smluv o převodu sporných akcií (dále jen „obch. zák.“) a na ustanovení § 1, § 7, § 13, § 20, § 21, § 27, § 58 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (dále jen „zákon o cenných papírech“),             jakož i na ustanovení § 94 a § 96 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném od 1. května 2004, odvolací soud zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je určující, zda žalobce prokázal, že sporné akcie neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zařazeny a že je to on, komu svědčí právo vylučující jejich zařazení do soupisu. Jelikož smlouva o převodu cenných papírů zakládá závazek převádějícího převést zaknihovaný cenný papír na nabyvatele (má účinky obligační) a k převodu zaknihovaných cenných papírů dochází až registrací (ke které ani v případě převodu sporných akcií na Ing. S., ani v případě jejich převodu na úpadkyni nedošlo), odvolací soud uzavřel, že majitelem zaknihovaných cenných papírů (sporných akcií) je žalobce. Registraci výše uvedených převodů bránilo „trvající pozastavení výkonu dispozičních práv majitele“, pročež se Ing. S. a následně úpadkyně nestali vlastníky sporných akcií. Za stavu, kdy sporné akcie byly v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu v evidenci SCP zapsány na majetkovém účtu žalobce, platí právní domněnka, že je to on, kdo je jejich vlastníkem; přitom opak prokázán nebyl a nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani tvrzen. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka akcentuje, že dnem prohlášení konkursu na majetek úpadkyně se dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV staly nesplatné pohledávky úpadkyně splatnými, tj. stala se splatná i pohledávka ze smlouvy o převodu cenných papírů, uzavřená mezi Ing. S. a úpadkyní 3. března 1998. Žalobce tak měl „po zrušení zajištění“ bez dalšího povinnost převést sporné akcie na Ing. S. a ten následně povinnost tyto převést na úpadkyni. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam  nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec                            (pro jejich judikaturu). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto dovolacího důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako