29 Cdo 1353/2013 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1353/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2015 Spisová značka:29 Cdo 1353/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1353.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurs Přípustnost dovolání Úroky z prodlení Promlčení Náhrada škody Banky Běžný účet Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007 § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007 § 20 odst. 8 ZKV ve znění do 31.12.2007 § 408 odst. 1 obch. zák. § 37 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.12.1993 § 373 obch. zák. § 374 obch. zák. § 23 ZKV ve znění do 31.12.2007 § 24 ZKV ve znění do 31.12.2007 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1353/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovanému Ing. Pavlu Bednaříkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banka, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192855, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 18/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 10 Cmo 14/2012-74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 9 Cm 18/2010-50, Krajský soud v Ostravě rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (A. B.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci) určení pravosti pohledávky ve výši 2 603 778,20 Kč tak, že v části určení pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 97 645 Kč řízení zastavil (bod I. výroku), určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 2 506 133,20 Kč z titulu náhrady škody vzniklé neoprávněným čerpáním prostředků z účtu č. 0-1105298-119 vedeného u úpadce na základě smlouvy o účtu č. 503 ze dne 5. března 1993 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 10 Cmo 14/2012-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že: 1/ Dne 5. března 1993 uzavřel žalobce s pozdějším úpadcem smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu. Dne 17. srpna 1993 pozdější úpadce vyplatil z účtu žalobce na základě předložených příkazů k převodu, na nichž se nacházel zfalšovaný podpis žalobce, částku 1 395 993,55 Kč na cizí účet, z něhož byly následně neznámou osobou vybrány v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 1 250 000 Kč. 2/ Dne 14. prosince 1993 podal žalobce proti pozdějšímu úpadci u Krajského obchodního soudu v Ostravě žalobu na zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady vzniklé škody. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. října 1996, č. j. 9 Cm 1083/93-32, žalobě vyhověl. K odvolání pozdějšího úpadce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 4 Cmo 92/97-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalobce řádně doručen až dne 22. prosince 1999. 3/ Dne 8. prosince 1999 Krajský obchodní soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek úpadce. 4/ Žalobce si do konkursního řízení dne 11. února 2000 přihlásil pohledávku za úpadcem v celkové výši ve výši 2 603 778,20 Kč, sestávající z jistiny ve výši 1 250 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 256 133,20 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 97 645 Kč. 5/ Žalovaný na přezkumném jednání dne 9. listopadu 2010 pohledávku žalobce v celém rozsahu popřel. Na tomto základě odvolací soud nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že pohledávka žalobce byla popřena pouze co do pravosti. Žalovaný totiž při přezkumném jednání popřel celou přihlášenou jistinu i celý přihlášený kapitalizovaný úrok z důvodu, že škoda nebyla žalobci způsobena úpadcem a že úpadce proto není za škodu odpovědný. Soud prvního stupně se proto správně zabýval pouze základem nároku a nikoli jeho výší. Podle odvolacího soudu jde v posuzované věci o objektivní odpovědnost úpadce za škodu dle ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), když odpovědnost na principu zavinění sjednána nebyla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 11, měl za prokázaný vznik škody ve výši 1 250 000 Kč snížením pohledávky na běžném účtu žalobce. Shodně se soudem prvního stupně měl dále za to, že úpadce porušil povinnost vyplývající ze smlouvy o běžném účtu uzavřenou dle ustanovení § 708 a násl. obch. zák., jelikož došlo k neoprávněnému odepsání finančních prostředků z běžného účtu žalobce, když příkazy k úhradě byly vystaveny někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Úpadce tak porušil povinnost zakotvenou v ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“). Žalovaný pak v řízení ani přes poučení odvolacího soudu dle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že úpadce při převzetí příkazů k úhradě ze dne 17. srpna 1993 totožnost osoby podávající příkazy k úhradě ověřoval. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, odvolací soud uzavřel, že mezi vznikem škody a těmito povinnostmi úpadce je příčinná souvislost, neboť pokud by úpadce ověřil totožnost osoby podávající příkaz k úhradě, musel by zjistit, že příkazy nebyly podány oprávněnou osobou. S odkazem na stejné rozhodnutí Nejvyššího soudu pak odvolací soud neshledal naplnění liberačních důvodů dle ustanovení § 374 obch. zák., když škoda způsobená majiteli účtu v důsledku napodobení nebo zfalšování podpisu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je škodou předvídatelnou, protože v bankovní praxi běžně v minulosti docházelo k podvodům nejčastěji právě v podobě falzifikace či napodobování podpisového vzoru a každá opatrná banka by s tím měla počítat. Dále též proto, že bylo povinností banky zajistit bezpečné nakládání s peněžními prostředky při obchodech nad 100 000 Kč. Ujednání smluvních podmínek, podle něhož banka neodpovídá za škody způsobené napodobením podpisu, měl odvolací soud za neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením § 386 obch. zák. Ani odvolací soud neměl žalobcovu pohledávku za promlčenou. K námitce žalovaného uvedl, že ke stavění běhu čtyřleté promlčecí doby (§ 397 obch. zák.) došlo podáním žaloby u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 14. prosince 1993, když předmětné řízení nebylo dosud pravomocně skončeno a běh promlčecí doby je stále zastaven, protože prohlášením konkursu na majetek úpadce došlo v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k přerušení řízení. Dále uvedl, že žalobce si podal přihlášku své pohledávky do konkursu v roce 2000, tj. před uplynutím desetileté promlčecí doby dle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., přičemž podle věty druhé tohoto ustanovení nelze námitku promlčení uplatnit v řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Z ustanovení § 20 odst. 8 ZKV pak podle odvolacího soudu vyplývá, že pro běh lhůt pro promlčení je významné, kdy byla podána přihláška pohledávky do konkursního řízení, nikoli to, kdy byla podána incidenční žaloba. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu „nebyly vyřešeny a vyřešené právní otázky mají být odvolacím soudem vyřešeny jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zá